<<< zpět

Historie občanského sdružení Smíření od zahájení provozu hospice do zániku sdružení (1.10.2009-31.12.2013)

10.ledna 2014
V paměti obvykle uvíznou především události, které mají silný emoční náboj. Mnohé z prvních let provozu hospice už bylo skutečně zapomenuto. V následujících řádcích jsme se pokusili zachytit a připomenout především principy, které se v tomto období osvědčily jako konstruktivní, nosné, ale i překážky, které plíživě a nečekaně komplikovaly život těm, kteří hospic budovali a pokoušeli se (a pokoušejí) učinit jej nástrojem skutečné pomoci nemocným a jejím blízkým. Konkrétnější informace o činnosti sdružení a dění v hospici lze nalézt ve výročních zprávách.
30.9.2009 byl hospic slavnostně otevřen. 5.10. 2009 jsme přijali prvního pacienta.

Ještě před příchodem prvního nemocného jsme zorganizovali pod vedením zkušené psycholožky Bohumily Baštecké tzv. týmové dny. Úvodní setkání všech zaměstnanců, jehož cílem mělo být seznámení se vzájemně mezi sebou a posílení vědomí, že jsme všichni na jedné lodi a že na ní chceme zůstat. Všem jsme chtěli představit naši vizi hospice, vlídné nemocnice, zajištující pacientovi i jeho blízkým nejen profesionání odbornou péči, ale i bezpečí. Cílem je péče o nemocné, nástrojem tým profesionálně i lidsky zdatných zaměstnanců. A právě zaměstnanci jsou přece nástrojem k realizaci naší hospicové vize, bez nich se nelze obejít.

Vývoj v následujících týdnech ukázal,jak jsme se mýlili. Našimi zaměstnanci, pečlivě vybranými ve výběrových řízeních dlouho před otevřením hospice, byli často lidé sice navenek nadšeni pro hospic, ale postupně se ukázalo, že odchodem ze svých stávajících zaměstnání, povětšinou z LDN (nebo přijetím místa v hospici místo zařazení v jiném oboru), si řeší vlastní problémy, často vlastní nespokojenost v osobním životě nebo v předchozím zaměstnání. Týmové dny jen zmobilizovaly jejich odhodlání hájit svá práva a nikoliv převzít odpovědnost za své povinnosti. Rychle se zorientovali, dali se dohromady, vytvořili skutečný tým. Cílem tohoto týmu ale nebylo blaho nemocných. Všemi možnými způsoby, někdy rafinovaně, jindy vcelku nepokrytě sledovali své vlastní zájmy. Od nás, od vedení, očekávali zřejmě samaritánský přístup, který jsme nekompromisně prosazovali v péči o nemocné. Nerozuměli jsme tomu, ale postupně jsme si začali připadat v hospici jako nutné zlo. Atmosféra nepřátelství houstla každým dnem. Na první provozní schůzi měsíc po zahájení provozu jsme slyšeli jen kritiku na naši adresu. Pokoušeli jsme se všemi možnými demokratickými způsoby hledat řešení, vedli jsme se zaměstnanci dlouhé rozhovory. Jako když se hází hrách na zeď. Bez účinku. Začaly se objevovat první vážné profesionální chyby, a následovaly první propouštění ve zkušební době. Někteří pracovníci odešli sami, když zjistili, oč nám jde a nedokázali nebo nechtěli s námi „táhnout za jeden provaz“. V myslích ( a ve snech) se nám objevovaly postupně spíše starozákonní příběhy s důrazem na spravedlnost a důslednost než evangelijní výzvy k lásce k bližnímu. Neměli jsme zkušenosti s vedením zaměstnanců a trpce jsme na to dopláceli. Se vším tím hospicovým nadšením , se kterým jsme kdysi sháněli peníze na stavbu hospice a hospic postavili, jsme museli skončit. Začali jsme formulovat nová kritéria pro výběr zaměstnanců, a přemýšleli jsme, jak ty současné vzdělávat a vychovávat a kde v Čechách ty vhodné zaměstnance najít. Na rozdíl od anglických hospiců (navštívili jsme jich několik) před branou hospice nečekaly zástupy zdravotních sester a ošetřovatelek, i když zájemců bylo víc, než kolik jsme mohli zaměstnat. Udělali jsme důležitou zkušenost: v hospici může pracovat jen člověk, který je skutečně schopen být solidární s nemocnými. Nerozhoduje ani jeho nadšení a přesvědčení, že má „srdíčko na pravém místě“ (tak nejednou hovořili o sobě uchazeči při výběrových řízeních), ani školení např. formou psychoterapeutických výcviků či jiných sofistikovaných vzdělávacích akcí. Rozhoduje jeho charakter. A ten nepoznáme žádným pohovorem, musíme mít možnost ho blíže poznat tím, že u nás bude nějaký čas pracovat. Je iluzí předpokládat, že změníme charakter druhého člověka a ovlivníme jeho schopnost solidarity s nemocnými i s hospicem jen proto, že u nás pracuje a slovně sdílí naši vizi. Za to lze očekávat, že i člověk bez předchozích zkušeností se v dobrém prostředí, a to jsme se nadále snažili vytvářet, potřebné dovednosti naučí.

Museli jsme však vystačit s týmem lidí, které jsme po otevření hospice přijali jako své zaměstnance. Jen málo z nich odpovídalo našim novým kritériím, nebylo však jiné cesty- měli pracovní smlouvy ( i když na dobu určitou-do konce září 2010) a my jsme za ně stejně neměli náhradu. Měli jsme plno jiných starostí – vždyť všechno bylo pro nás nové. Paliativní medicína v lůžkovém zařízení, organizace práce na hospicovém oddělení i organizace sociálních služeb, hospodaření v malé nemocnici, zajištění financí. .. Hledali jsme způsob, jak se prezentovat na veřejnosti, jak spolupracovat s ostatními zdravotně-sociálními zařízeními. Sami jako soukromí lékaři jsme měli a máme dál své praxe-nechtěli jsme zatěžovat rozpočet hospice vlastními mzdovými nároky, když peníze chyběly všude, kam oko dohlédlo. Snažili jsme se sami pracovat jako lékaři i organizátoři péče, naučili jsme se rozumět ekonomice i stavebně technickým věcem, vytvořili jsme nejen vlastní harmonogram zdravotní péče, vlastní zadání ke komplexní elektronické zdravotní dokumentaci, ale i systém stravování, praní a úklidu. Když vzpomínáme na amatérismus prvních měsíců provozu, je nám z toho úzko, ale nebyl opravdu nikdo, kdo by to udělal za nás. Jeden z nás si vyzkoušel i roli nemocného v hospici, když po vážném úrazu několik měsíců tu strávil (místo v rehabilitační léčebně) na invalidním vozíku. Je nám záhadou, že navzdory těžkostem prvních měsíců provozu se podařilo „přežít“, pacienti byli nakonec dobře léčeni i ošetřování a hospic byl postupně téměř plně obsazen nemocnými. V polovině roku 2010 jsme se zbavili dluhů. Ta největší deziluze nás však teprve čekala. Už na jaře 2010 jsme prožívali (nikoliv první) krizi ve sdružení . Náhodně jsme zjistili, že jedna z členek sdružení (bývalá politička) má jiné ambice než dobro hospice, a i když jsme neznali všechny její konkrétní činy, ztratila svým jednáním důvěru nás ostatních a podařilo se ji v květnu 2010 ze sdružení vyloučit (jeden z mnoha zázraků, kterých jsme se stali v souvislosti s hospicem svědky..). Při posledním setkání s ní se na valné hromadě odehrála dramatická scéna, kdy nám pomstychtivě vyhrožovala soudy ( a skutečně následovala série udání státním institucím). Nechápali jsme, proč ta zloba. Vývoj v příštích měsících nám dal odpověď. 10.7.2010 za námi přišla jedna ze zdravotních sester s informací, že tato bývalá členka sdružení se schází 10 měsíců(!), tj. od zahájení provozu, s našimi pracovníky, především s našimi vedoucími zaměstnanci, že usiluje o naše odvolání (odvolat nás při tom nikdo nemohl kromě valné hromady sdružení, a zde už neměla žádnou moc). Nevěřili jsme svým uším. Netušili jsme, že je něco takového možné. Naši zaměstnanci se spikli proti nám s cizí ženou, jejímž jediným argumentem proti nám bylo, že neumíme „vést kolektiv zaměstnanců“ a která obratně všechno, co se podařilo, interpretovala jako jejich úspěch, a všechny problémy házela na nás…V myslích nám vyvstávaly analogie z doby komunistického převratu v r. 1948. I tehdy rozhodovala „vůle lidu“ – za níž ve skutečnosti stály mocenské ambice komunistických předáků. V našem hospici měla rozhodnout „vůle zaměstnanců“ – ve skutečnosti však potřeba moci oné bývalé členky sdružení. Byl čas dovolených, hospic plný nemocných a zaměstnanců, kterým jsme nemohli věřit a kteří čekali, že nás „někdo“ odvolá.. Vzpoura, „puč“ v plném proudu.. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli pro variantu, kterou od nás zaměstnanci nečekali: než špatný hospic, žádný hospic. 13.července . jsme svolali provozní schůzi všech zaměstnanců a většině zdravotníků (kromě lékařů-ti nebyli do „akce“ zapojeni, všichni navíc měli práci v hospici jen jako vedlejší pracovní poměr) jsme sdělili: 30.9.2010 jim neprodloužíme pracovní smlouvu. Všichni povinně podepsali nový Etický kodex a Zásady poskytování zdravotní péče v Hospici Chrudim jako interní směrnici a součást pracovní smlouvy. V těchto dokumentech jsme se pokusili explicitně formulovat to podstatné, co budeme vyžadovat od našich zaměstnanců ve vztahu k nemocným, ke spoluzaměstnancům i k hospici. V tuto dobu odešla i ekonomka a sociální pracovnice. Zůstalo jen několik pracovníků z původního kompletního týmu, který jsme vytvářeli mnoho měsíců. Nevěděli jsme, co bude dál. Kde najdeme nové zaměstnance. A kde na to najdeme čas a energii. Počítali jsme s možností podstatného omezení provozu se všemi následky (především finanční dopad), které takové rozhodnutí znamená. Vzali jsme na sebe spolu s těmi, kteří zůstali, maximum úkolů po odcházejících. Prošli jsme v té době i mnoha kontrolami na udání naší bývalé členky. Dopadly dobře- z inspektorátu práce měli jedinou připomínku: k výši platu této bývalé členky sdružení (pracovala u nás krátce jako důchodkyně)- sama si určila jeho výši..

1.10.2010 jsme měli nový tým zaměstnanců navzdory obavám, že zajistit něco takového v tak krátké době není možné. Bohatší zkušenostmi, finančně v té době už stabilní, trochu nastražení vůči novým „tvářím“, ale přesto dál s ideály i iluzemi. Další velké rozčarování na sebe nedalo dlouho čekat: zjistili jsme, že účetní firma , kterou jsme najali na finanční a mzdové účetnictví, je firma podvodná. Doslova po nocích jsme sháněli některé účetní doklady, studovali výpisy z účtů, dotazovali se specializovaných auditorů, kontaktovali hospodářskou kriminální policii. Naštěstí nedošlo k podvodům, žádné peníze nechyběly, jen jsme pak celý další rok s novou finanční a mzdovou účetní dávali účetnictví dohromady..

Konec roku 2010 byl ve znamení příprav na kontrolu kvality poskytování sociálních služeb krajskými inspektory. Kolik to bylo hodin, které kontrole věnovala předchozí i nová sociální pracovnice. Kolik času vrchní sestry i nás lékařů. V dobré víře, že přece nabízíme „nadstandard“ z vlastní potřeby, díky poslání, které nás v hospici spojuje, jsme slavnostně uvítali tři inspektorky a jednoho inspektora, tehdy ještě zaměstnance Krajského úřadu. Všechno bylo jinak. Nerozhodovalo, že máme v centru pozornosti potřeby nemocných klientů a že jim vycházíme nadstandardně vstříc. U kontroly jsme propadli. Inspektorům nešlo o lidi, ale o předpisy, a my jsme se tomu nechtěli přizpůsobit. Nakonec jsme se rozhodli zrušit registraci hospice jako poskytovatele sociálních služeb a nyní poskytujeme sociální služby v rámci zdravotnické registrace. Nemůžeme tak sice žádat o dotace, ale můžeme svoji energii a čas věnovat pacientům a ne formální byrokratické administrativě pro MPSV a dalších instituce.

V druhém roce provozu jsme museli hledat i nového správce domu. Nelehký úkol, ale tentokrát jsme měli velké štěstí. Pan Smetánka je od února 2011 naší velkou oporou.. Dále zaměstnáváme v úseku THP dva účetní – mzdovou a finanční, pracují u nás jen na dohodu, a na poloviční úvazek asistentku ředitele a předsedu sdružení. Opakovaně se k nám hlásí lidé s žádostmi o práci v administrativě. Naše jediná kancelář je často prázdná, v tak malém zařízení jako je hospic, netřeba početný administrativní aparát. Nepotřebujeme ani žádné projektové manažery. Udělali jsme zkušenost, že je lépe se pokusit nebýt závislí na dotacích a grantech-to všechno vyžaduje další zaměstnance a další mzdové náklady. Raději se snažíme vyjít z vlastní činnosti. Z prostředků ze zdravotního pojištění, z příspěvků na péči, z doplatků nemocných (za nadstandard při ubytování) a z příspěvků těch, kteří sami jako příznivci hospice nás chtějí podpořit. Šetříme, kde se dá. Organizujeme výběrová řízení na všechny nákupy, kontrolujeme efektivní využití času a produktivitu práce zaměstnanců, hledáme způsoby, jak lépe zorganizovat chod hospice k dobru nemocných i zaměstnanců. Postupně jsme sice propustili i v letech následujících po „puči“ řadu zaměstnanců, ale dnes už jsou to především sami stálí - „osvědčení“ – vedoucí zaměstnanci, kteří rozhodují o osudu těch nových. Především jich se ptáme, jak zvládají ti noví své povinnosti, jaký vztah mají k nemocným, jak zapadli do stávajícího týmu. Ponecháváme si však roli toho, kdo rozhodne ve všech zásadních situacích. Jestliže neseme odpovědnost za chod hospice a osud nemocných, musíme mít i potřebnou pravomoc.
Hodně energie jsme v prvních letech věnovali vzdělávání zdravotníků v našem hospici. Součástí provozních schůzí se stala „propedeutika“ z psychologie a rehabilitace. Zakončili jsme ji třídenním setkáním v Kameničkách u Trhové Kamenice. Měli jsme pocit, že tentokrát tato převážně psychologická „intervence“ měla jiný dopad než úvodní týmové dny, ale opět jsme se zmýlili. Několik dní po Kameničkách jsme byli vystaveni velmi nepříjemné kritice několika zaměstnanců, od kterých bychom to nikdy nečekali. Opět jsme svým otevřeným a osobním přístupem spíš než probuzení zájmu o „psychologické a etické aspekty hospicové péče“ ( tak jsme nazvali „Kameničky“) vyvolali v zaměstnancích pocit, že se mají vehementněji zajímat o svá práva..Opět smutné zjištění. Od té doby se už nepokoušíme sami jako specialisté ve svých oborech (psychiatrie, ortopedie) vzdělávat zaměstnance, ale zveme odborníky odjinud. Přednášela u nás MUDr.Viola Svobodová- v pravém slova smyslu náš vzor, sestra Františka ( z řádu sv. Vincenta), P.Jiří Heblt, místní kněz, který pravidelně dochází do našeho hospice. Učíme se také „za chodu“ od lékařů jiných odborností, kteří k nám docházejí jako externisté. Jsme v úzkém kontaktu s onkologickým oddělením v Pardubicích. Postupně se nám daří být finančně nezávislými a každým rokem ušetřit část prostředků do rezervního fondu. Příčinou naší finanční stability je – kromě hospodárnosti provozu - především vysoká obložnost. Většinu času je náš hospic plně obsazen. Vždy se ale snažíme mít volné místo pro onkologicky nemocného z domácího prostředí, který potřebuje naši péči. Zatím jsme nikdy nemuseli takového nemocného odmítnout. Snažíme se nabízet kvalitní službu, a odpovědí je vysoký zájem o přijetí do našeho hospice, dobrá pověst u veřejnosti i mezi zdravotníky v jiných zdravotnických zařízeních.
Ve třetím roce provozu jsme udělali jako sdružení důležité rozhodnutí- zakoupili jsme gotický dům v centru Chrudimi, v němž chceme v následujících letech vybudovat denní centrum pro onkologicky nemocné. Prozatím jej zčásti pronajímáme. V letošním roce chceme připravit projekt rekonstrukce, v r. 2015 realizovat přestavbu. Už nyní zjišťujeme, že existují nadace, které mají podporu projektů jako je náš ve svém programu. Tentokrát však nebude stavba (denního centra pro onkologicky nemocné – dospělé i děti) veřejnou zakázkou. Na štěstí. Půjde o investici ústavu Hospic Chrudim – jsme připraveni ji financovat především z vlastních finančních rezerv a ze sponzorských darů.

V roce 2013 jsme se soustředili jako lékaři na atestaci z paliativní medicíny. Mnohé jsme se naučili, zmapovali jsme si otázky, na které budeme ještě hledat odpověď. Pro dobro našich nemocných je nezbytné být skutečnými odborníky v paliativní medicíně, nestačí jen nadšení a lidský přístup. Snad najdeme v příštích letech dostatek času, abychom se jimi stali. Plánujeme vytvořit také paliativní ambulanci a mobilní hospic ( v podobě několika sester pro nemocné v domácím prostředí), vše v rámci denního centra pro onkologicky nemocné. Naše původní vize zajistit důstojné podmínky pro nevyléčitelně nemocné a umírající- především onkologické pacienty, by se tak mohla skutečně naplnit, protože mnoho nemocných nepotřebuje lůžkový hospic, ale hospicovou péči v domácím prostředí.

Po celou dobu od zahájení provozu máme v centru pozornosti naše nemocné a jejich blízké. Někteří se pro nás stali příklady, od kterých se učíme, na některá setkání nikdy nezapomeneme. Objevili jsme u některých nemocných vlastnosti, na které bychom asi v jiném prostředí nenarazili. Statečnost, odvahu, důvěru v život a jeho smysl, nesobecký zájem o druhé, neokázalé tiché hrdinství, při kterém se až tajil dech. Radost až do posledního okamžiku. A někdy také víru v Boha – zvláště u těch, kde jsme to nečekali. Nejednou nás napadalo u lůžka umírajícího:.. za nedlouho uvidí Boha…Chvíle s umírajícími jsou často naplněné tajemstvím a úžasem nad schopností přijmout závěr života odevzdaně , a řečeno slovy V.E.Frankla- „s modlitbou na rtech“. Jedna z našich nemocných krátce před smrtí pronesla: Jsem připravena..Jiná se několik hodin před smrtí odevzdaně modlila za svou rodinu a dodala: Pane přijď už, docházejí mi síly. Potkali jsme se v hospici s mystiky, pro které hluk oxygenátoru byl „zurčením potůčku“, nebo kteří , ač přetíženi bolestí, na otázku, jak se jim daří odpověděli: mám vás rád...Jsme svědky mimořádných situací, které nelze zcela vysvětlit bez „zásahu“ vnější Síly, která přichází nemocným a jejich blízkým na pomoc v nejtěžších chvílích.

Jsou i jiná setkání a jiné situace. Např. zjišťujeme, že někteří obyvatelé hospice si odnášejí něco ze zařízení hospice domů ( žárovky, svítidla, elektrické kabely..), Některé rodiny jsou schopny obvinit zdravotníky za něco, co se nikdy nestalo, lhát, podvádět např. při vyúčtování služeb v hospici. Doslova vyvolávat hádky v situaci, kdy my se staráme s nasazením o jejich blízkého. Nejde o agresi jako projev vyrovnávání se s bolestí, jde o obyčejnou snahu obohatit se nebo ponížit a ublížit druhému všude a za všech okolností. Zaráží nás, jak málo jsou někdy schopni blízcí obětovat pro svého nemocného, i když jde o službu v posledních dnech života. Vysoké platby pohřební službě je neurážejí, za to od zdravotníků čekají vše zadarmo. Jiná zkušenost:Nejedna rodina nabízí provize, jen abychom přijali jejich blízkého do hospice, i když není pro hospic indikován. Říkají tomu sponzorský dar. Nejeden takový „dar“ jsme odmítli, a v jednom případě vrátili. Od otevření hospice své sponzory „lustrujeme“- dotazujeme se, co je vede k podpoře hospice, abychom dopředu oddělili „provize“ od skutečných darů. „Provize“ z principu nepřijímáme.

Je smutným zjištěním, že lidé u nás očekávají stále víc od druhých, včetně od hospice, místo aby se snažili jako občané myslet třeba na to, aby u nich byl hospic a aby se snažili pro to něco udělat. Často jsme dotazováni na dobrovolníky . Oficiálně u nás dobrovolnictví není zavedeno. Ale máme řadu příznivců, kteří zdarma v hospici vypomáhají .Na prvním místě musíme jmenovat pana učitele Stejskala. Tak mu říkáme u nás na hospici. Už čtvrtým rokem k nám téměř denně dochází, aby zahrál na koncertní křídlo v hospici pro radost nemocným i zaměstnancům. Ani nevíme, jak se to stalo, kdy u nás hrál poprvé. Stal se neodmyslitelnou „součástí“ hospice. Nenápadně se v odpoledních hodinách objeví u klavíru, a s nenapodobitelným šarmem, lehkostí a jistotou, aniž by si vzal sebou noty, aniž by se díval na klávesy začne hrát. Jako by mu někdo napovídal, co má hrát. Dopředu asi ani on neví, které skladby zahraje. Muzikálové a filmové melodie, vážnou hudbu, lidové písně, spirituály, duchovní skladby, melodie písní známých současných i starších interpretů. Postupně se všechny stávají nám, kdo se denně pohybujeme už několik let v hospici, důvěrně známými, i když většinou jejich autory neznáme a nikdy dřív jsme je neslyšeli. Zůstanou spojeny navždy právě jen s jménem pana učitele. O kulturní zážitky se v hospici pravidelně starají také Ježci – skupina mediků z 2. Lékařské fakulty v Praze Motole. Několikrát za rok u nás vystupují – před vánoci s Rybovou mší vánoční a koledami, jindy s písněmi Jaroslava Ježka, s lidovými písněmi, i s písněmi moderních interpretů. Několikrát u nás hrálo duo – Magdaléna Mašlaňová (housle) a Kateřina Košťálová ( klavír) Na jejich vystoupení také všichni rádi vzpomínají. Z kulturních akcí musíme vzpomenout i na křest Knížky o radosti Jiřího Mrkvičky před vánoci 2013.

Dobrovolníci vypomáhají v recepci, nebo přímo u nemocných – v tomto případě se většinou jedná o uchazeče o práci zdravotníka u nás. „Dobrovolně“ jsme s několika dobrovolníky káceli stromy v lesích, které patří Městským sadům a lesům v Chrudimi (nabídli nám zdarma možnost probírky). Vytěžili jsme tak dřevo, které využijeme k vytápění v krbu v hospici. U tohoto krbu se zvláště v zimním období schází řada nemocných. Kapitola historie sdružení po zahájení provozu se blíží ke svému závěru.Po problémech v prvních letech provozu hospice jsme nyní v jiné situaci: máme stabilní tým zaměstnanců, důvěru v pardubickém regionu, odkud k nám přicházejí nemocní. Zjistili jsme, že zajistit finance není snadné, ale daleko těžší je nalézt vhodné zaměstnance. Naštěstí naši zaměstnanci od nás neodcházejí z jiného důvodu než na mateřskou dovolenou (většina našich sester je ve věku do 25 let) nebo z rodinných důvodů. Zatím jsme u nikoho nediagnostikovali „syndrom  vyhoření“. To je pro nás radostné překvapení. Zjišťujeme, že pokud naše sestry a ošetřovatelky nemusí být svědky zbytečného utrpení, pokud se na nemocných žádným způsobem nešetří, pokud je dostatek těch, kteří o nemocné pečují, a pokud se navzájem respektují, pak práce v hospici může být skutečně vnímána jako poslání, nejen zaměstnání, a není důvod z hospice odejít.

Udržet si finanční stabilitu a nezávislost, mít vhodné zaměstnance, dobře pečovat o nemocné a o ty, kdo se o ně starají, kvalitní vzdělání v paliativní medicíně, vybudovat denní centrum a paliativní ambulanci pro onkologicky nemocné – to jsou nyní naše priority.

V  letech 2009-2013 došlo ke změnám ve Sdružení. V květnu 2010 bylo zrušeno členství jedné člence pro ztrátu důvěry (viz výše) a nově se stal členem sdružení Ing.Miloš Hubner, evangelický duchovní, dlouholetý příznivec hospice. V červnu 2013 se nově stal členem sdružení mladý lékař Dominik Blažek. Jako dobrovolník se podílel na moha aktivitách sdružení od jeho založení. Je naší nadějí jako budoucí nositel vize, díky které v Chrudimi vyrostl hospic. Zanikající sdružení má osm členů. Všichni mají své místo v nově vznikajícím ústavu Hospic Chrudim. Marie Blažková jako zakladatel, Jiří Košťál jako ředitel hospice, Marie Blažková,Dominik Blažek a Jana Tomanová jako členové Správní rady, Petr Pekař, Petr Kolek, Renata Štěpánková a Miloš Hubner jako členové Dozorčí rady. Tak končí historie občanského sdružení Smíření. Dál už se bude psát historie ústavu Hospic Chrudim.

Marie Blažková a Jiří Koštál

> zpět na hlavní stránku "historie"

| hospice.cz