Jan Čep

…„Je víc než pravděpodobné, že Čepovo dílo bude mít u čtenářů trochu smůlu. Číst Čepovy texty totiž mimo jiné znamená vyhradit si na ně nejednu „chvíli pozorného ticha“, ztišit se nad křehkostí autorova jazyka a obrazů. Kolik z nás je k tomu dnes ochotno?“..(MF dnes, 1998,Dana Pacáková).

Obava literární kritičky je na místě. Čepovy knížky vyžadují soustředění, ale nejen to. Mnohé odradí i témata v díle Jana Čepa – mezi jinými téma umírání. Způsob, jakým tento „básník smrti“podává zprávu o prožívání a potřebách člověka v blízkosti smrti, je zcela ojedinělý. Čep se vymyká autorům, kteří jsou obvykle citováni v hospicovém prostředí. Jako by psal z vlastní zkušenosti.

Pro nás, kteří se v Hospici Chrudim denně setkáváme s utrpením a smrtí, se právě proto dílo Jana Čepa stalo důležitým inspiračním zdrojem.

…Nešťastný a trpící člověk očekává od svého bližního , který mu nemůže pomoci jinak než slovy, aby byl schopen , nebo aby se alespoň pokusil potěžkat a zvážit tíhu břemen, které nese
...z eseje Svět lidský a nelidský - více viz v příloze č.1.

Dílo Jana Čepa ( narozen 31.12.1902 v Myslechovicích u Litovle, zemřel  25.1. 1974 v Paříži) je silně poznamenáno rodným krajem a prostředím početné venkovské rodiny s katolickou tradicí, v níž vyrůstal a v níž se mimo jiné často setkával se smrtí. Křesťanství bylo odjakživa jeho základním životním východiskem. Velký vliv na Čepovo dílo měly i obě světové války, komunistický převrat a následný doživotní nucený exil. Emigroval v srpnu 1948 - většinu času až do své smrti v r. 1974 prožil ve Francii. Vlastní životopis z let 1960-1965 s názvem Sestra úzkost-zlomky autobiografického eseje (krátce po jeho napsání vážně onemocněl) nejlépe vystihuje osobnost Jana Čepa.

…Teď stojím před sebou takový, jaký jsem, jak mě vytvořil čas po mé vůli, se všemi svými mezerami, se vší svou prázdnotou, se vším, co znetvořuje mou tvář. Doba „později“ a „ještě ne“ definitivně minula. Zbývá mi poslední naděje, poslední šance: pokusit se udělat něco v poslední chvíli i se svými chybami, nedostatky a zradami. Použít své děravé a bláhové minulosti jako látky, jež by se dala oživit dopředu i dozadu..
...Více v příloze č. 2

Podle Bedřicha Fučíka, jednoho z nejbližších přátel a největších znalců díla Jana Čepa ..tento básník smrti, je zároveň básník okouzleně bolestného úžasu z tohoto světa a zrazeného duchovního poslání člověka.. Čepovi lidé jsou „odcizeni“ sami v sobě tragickou, ale až příliš lidskou nepozorností k životu. Opuštěni a bezradní proto, že se nedovedou vyrovnat s pomíjivou drahocenností života.

Ve své autobiografii Čep píše: Vkládal jsem do osudu a do zkušenosti postav, které jsem si vymýšlel ve svých povídkách a které je žily místo mne, otázky, které jsem si kladl dříve, než přijdu na řadu sám. Typickou situací, kterou místo Čepa „žily“ jeho postavy, bylo umírání.
...Viz příloha č. 3- úryvky z jediného Čepova románu Hranice stínu

Četba Čepova díla však přes častou tragičnost postav není depresivní. Díky hluboké křesťanské víře je schopen mít naději i v „beznadějných“ situacích, a díky této naději nalézt i pro postavy svých děl smysl za všech okolností. Současně však nemá slitování s mravní i duchovní bídou svých postav, vede je nejkratší, velmi strmou cestou, obnažuje je až do kosti v jejich slabosti, nerozhodnosti. Jeho soud je přísný a důsledný, až mrazí..(Bedřich Fučík). Čep nesoudí člověka, soudí jeho činy, jeho hřích.
I v Tváři pod pavučinou (úryvky v  příloze č.4) je tento postoj zřetelně vyjádřen.

Formou samomluvy nebo deníku Čepovy postavy často bilancují. S hlubokou sebereflexí analyzují svůj život způsobem, za který by se nemuseli stydět ani přední psychologové.
V příloze č.5 viz úryvky z povídek Letnice, Polní tráva, Ponocný, Zápisky Jiljího Klena.

V letech exilu už beletrii téměř nebyl schopen psát. O to víc se soustředil na úvahy a eseje, které přednášel v letech svého působení v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Jejich prostřednictvím ..se pokoušel udržet kontinuitu svobodného myšlení o základních otázkách lidské existence, násilně přerušenou v r. 1948. Snažil se tímto způsobem pomáhat posluchačům ve své vlasti, aby v totalitním režimu vlády komunistů neztratili smysl pro duchovní skutečnosti (z doslovu Mojmíra Trávníčka k Samomluvám a rozhovorům - 5. svazku Sebraných spisů z r. 1997). Projevil se zde jako vášnivý odpůrce komunismu. Jeho analýza teorie i praxe marxismu je vyjímečná obsahem i naléhavostí. Obracel se v nich i ke konkrétním lidem – přátelům, které nemohl jmenovat, v zemi, kterou musel opustit, k lidem odsouzeným v politických procesech po r. 1948 k dlouholetému věznění… Mohl být nepřesný nebo se dokonce mýlit v oné oblasti, jíž se ostatně úzkostlivě vyhýbal, tj. v odhadu politického, ekonomického a sociálního vývoje. Naproti tomu byly mu však vždy jasné morální a duchovní základy i úběžníky historie i lidského života, a nemýlila se jeho úzkost o člověka, (..) úzkost z osudového člověkova rozdvojení, vůči němuž se – programově k tomu po léta vychováváni – stáváme lhostejnými nebo je pokrytecky popíráme (Mojmír Trávníček).

…Jsme přesvědčeni, že komunisté překročili to, co nazývali staří věčnými zákony. A že duchovní vesmír člověkův se na ně zřítí právě tak, jako by se zřítila hvězdná obloha na toho, kdo by se ji pokusil vyšinout z její hvězdné dráhy.
(dál viz úryvky z eseje Břímě našeho času a Svět lidský a nelidský v příloze č.6).

I ve svých meditativních esejích z doby exilu se projevil jako hluboký znalec lidského nitra.

Jako křesťan se v exilu pokoušel odhalit a překonat- řečeno slovy Karla Komárka tragické nedorozumění křesťanství se světem. V tom je samo ostří jeho díla a typický znak jeho osobnosti.

V tom je také inspirace pro nás v hospici. Také proto je Čepovou dílo součástí našeho myšlenkového základu.

Jiří mrkvička: Knížka o radosti

Koncem roku 2013 jsme vlastním nákladem vydali Knížku o radosti autora Jiřího Mrkvičky, významného českého psychologa, který v Chrudimi prožil většinu života. Obsahuje deset „rozprav“ o osobnostním zrání, o hodnotách, o svědomí, o významu setkání, o životní cestě a křižovatkách na ní. O způsobech, jak se vyrovnávat s překážkami a krizemi. Jiří Mrkvička je schopen vnést do všech těchto úvah nevídané světlo. Radost je tak nejen explicitním tématem některých kapitol knížky. Radost lze prožít při jejím čtení také proto, že můžeme skrze její slova obnovit (nebo znovu obnovit) svou důvěru v život, v jeho smysl, v možnost stát se „autory“ svého životního příběhu. Ve zmatku hodnot a přemíře informací, kterým jsme obklopeni podobně jako v r. 1984, kdy byla Knížka o radosti poprvé vydána, je snadné přeslechnout tichý naléhavý apel Jiřího Mrkvičky a jeho nadčasové úvahy a výzvy by tak mohly upadnout v zapomnění. Upozorňuje nejen na hodnoty podstatné pro rozvoj zdravé osobnosti, ale i na problémy společnosti jako celku, problémy, které nelze odkazovat dalším generacím a které jsou zásadní i pro dobrou hospicovou péči. Proto jsme Knížku o radosti znovu vydali.

Jiří Mrkvička se po léta věnoval především dětským pacientům a jejich rodinám. Hodně přednášel a publikoval, podle profesora Zdeňka Matějčka se jeho generace dětských psychologů od Jiřího Mrkvičky učila a čerpala z jeho myšlenek a názorů. A vážila si v politicky těžkých dobách jeho nesmlouvavého uvažování o hodnotách a smyslu odborné práce i občanských postojů. V roce 1998 vydala Univerzita Karlova ke svému 650.výročí v angličtině reprezentativní publikaci Psychologické myšlení a společnost. Zahrnuje připomenutí prací dvaceti myslitelů spojených s Univerzitou Karlovou. Od Tomáše Štítného a Jana Husa, přes J.Evangelistu Purkyně, T.G.Masaryka, Eduarda Beneše až po psychology Josefa Stavěla, Vladimíra Tardyho a Zdeňka Matějčka a Jiřího Mrkvičku. Kniha končí právě úryvkem z jeho Knížky o radosti.

Antonín Šimek z psychiatrického oddělení v Pardubicích o něm napsal: Jiří Mrkvička propojil celoživotní svou práci s pacienty a klienty s originální filozofickou erudicí a hluboce etickým pohledem, který vytyčuje naši orientaci ve chvílích bloudění, uspěchané touhy po úspěchu a zmatku hodnot. Nepatřil ani programově nechtěl patřit k hvězdám našeho osvětově mediálního nebe. Bylo mu vlastní přemýšlet, studovat a pracovat v ústraní univerzitních kateder. Po jeho odchodu 25.12.2003 po něm zůstalo v paměti několik publikací. Především jeho Knížka o radosti, která v první polovině temných osmdesátých let osvítila nejen psychology, pedagogy i filozofy, ale i širokou veřejnost..

Z úcty k obsahu i autorovi je provedena v reprezentativní podobě s novými ilustracemi akademického malíře Jana Exnara, mnohaletého příznivce našeho hospice. Knihu je možné zakoupit přímo v hospici, cena 600,-Kč. Rádi ji zašleme poštou, je možné ji objednat přes naši emailovou adresu.

Více o osobnostním růstu v pojetí PhDr.Jiřího Mrkvičky najdete zde...

Gross-Kuschel - Bůh a zlo

V nakladatelství Vyšehrad vyšla v r. 2005 kniha německých autorů z katolické teologické fakulty v Tubingen, dílo starozákonního teologa Waltera Grosse a systematického teologa a literárního vědce Karla-Josefa Kuschela "Bůh a zlo". Z předmluvy uvádíme. „Teorie a praxe, teologie a zkušenost jsou právě při zvládání utrpení na sebe odkázány a musejí se navzájem prolínat. Teoretizování bez zkušenosti je jen prázdná sláma, zkušenost bez teoretické myšlenkové práce je slepá. Proto nám jde v této knize o to, aby se teologie při pohledu na problematiku zla zaměřila na svou nejvlastnější věc: na radikální konfrontaci s Bohem samým tváří v tvář nezměrným zkušenostem člověka s dějinami a stvořením.“ Kniha podle vlastních slov autorů chce být „přiměřenou řečí o Bohu“. O Bohu, o kterém „bezpočet lidí přestalo vůbec mluvit tváří v tvář nepopsatelnému zlu, v němž v našem světě vůbec dochází. Jejich naděje, že zlo má nějaký smysl, se až příliš zklamaly.“ Autoři vycházejí ze tří starozákonních textů (Izajáš 6,Izajáš 45 a žalm 88), které „zdůrazňují boží odpovědnost za zlo a v nichž se každý svým způsobem obrací na Boha samého s provokativní otázkou: Co je to za Boha, který ..tvoří temnotu a zkázu a který nechává trpět nevinné?“ A dál autoři „ propůjčují hlas lidským pochybnostem o Bohu“, tak jak zaznívá v dílech moderních spisovatelů (Reinhold Schneider, Wolfgang Hildesheimer, Elie Wiesel,Hartmut Lange), kteří se „tváří v tvář nezměrným záhadám stvoření nezdráhají mluvit nejen o boží odpovědnosti, nýbrž dokonce o boží vině, a tím vyhrocují teologickou provokativnost .“ Tímto způsobem chce kniha Bůh a zlo ukázat na „pozoruhodnou konvergenci starozákonních a moderních literárních textů, konvergenci mezi radikálně teocentrickou a žalující řečí o zlu ve Starém zákoně i radikálně na zkušenosti založenou protestující řečí o utrpení v moderních literárních textech. .Starozákonní i literární svědectví jsou si blízká jak zkušeností, že skutečnost je záhadná, tak svým odporem proti zbožnému zneškodňování a integraci zla..“
Utrpení a zlo je trvalou záhadou stvoření a tak ani uvedené dílo není s to tuto záhadu rozřešit. Je ale schopno probudit v čtenáři víru, že „Bůh sám ve svůj den se tváří v tvář všemu zlu ospravedlní“ a že stvoření navzdory všemu zlu je dobré. Že Bůh „ setře každou slzu z očí ..a smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.“(Zj 21.4). A bez takové víry se žádný, kdo chce mírnit utrpení umírajících v hospicích i jinde, prostě neobejde…

Karen Horneyová - Neuróza a lidský růst

Mezi autory , kteří reflektují duševní a duchovní stav umírajícího člověka, bývá nejčastěji citován Viktor Emanuel Frankl. Jeho výroky o „zbytku svobody vůči nemoci, který zbývá člověku jako takovému a ještě také jako nemocnému ve všech situacích a v každém okamžiku až do okamžiku posledního“ jsou všeobecně známé. Vlastní Franklova zkušenost s koncentračním táborem činí zcela autentickým sdělení: „Člověk je koneckonců bytostí, která vynalezla plynové komory v Osvětimi. Je však také bytostí, která do nich vstupovala vzpřímeně, s modlitbou Páně nebo Š´ma Jisrael na rtech.“

Jak se stát tím, kdo tváří v tvář smrti zůstane „vzpřímený a s modlitbou na rtech“, koho břímě loučení se životem nepoloží, kdo naopak promění poslední dny svého života v poslední dar svým blízkým příkladem vyrovnaného přijetí smrti ? Na tyto otázky podle našeho názoru podává vyčerpávající odpověď autorka, která nebývá v této souvislosti citována a zůstává i jinak stranou zájmu naší odborné veřejnosti. Její kniha Neuróza a lidský růst vyšla v nakladatelství Triton v druhém českém vydání rovněž před rokem. Jde o původem německou lékařku a psychoanalytičku Karen Horneyovou. Neuróza a lidský růst je vrcholné dílo Karen Horneyové. \vzniklo nedlouho před začátkem její nevyléčitelné nemoci v polovině 20. století. Neuróza v jejím pojetí je charakteropathií, poruchou vývoje osobnosti, vývoje, který má v důsledku vrozených jedinečných lidských možností správně směřovat ke zralosti. S respektem (na rozdíl od většiny psychoanalytiků) přistupuje k té dimenzi osobnosti člověka, kterou psychiatrie není s to obsáhnout a která hraje významnou roli právě v závěru života, tj. k duchovnímu rozměru člověka. V centru její pozornosti je ale „zlo neurózy“. Zlo ve své podstatě nezaviněné, nevědomé, zlo, které lidé snášejí a které je zdrojem utrpení. Zlo, které se ale současně stává příčinou skutečných lidských hříchů a je na začátku mnoha malých i velkých lidských tragédií. Horneyová analyzuje neurotický proces neúprosně,až do nejmenších detailů. Východiskem její analýzy i terapie je zlo neurózy odhalit a vymýtit. Nikde není ani zmínka o možnosti integrace zla neurózy, se kterou počítají mnohé známější a zvláště v křesťanských kruzích uznávané psychoterapeutické směry. „Je to depresivní čtení“, sdělil jeden čtenář, „ škoda, že se mi Horneyová nedostala do ruky dřív, teď po padesátce už těžko na sobě něco změním..“. O to právě jde: mít ještě aspoň kousek života před sebou, abychom mohli dát do pořádku to, co jsme neurotickým vývojem způsobili nebo zanedbali. Nejednou totiž až tváří v tvář smrti jsme ochotni a schopni připustit iluzorní povahu svých neurotických přání a představ, která rozhodovala o našem vztahu k sobě i k druhým po celý život. Nejednou až v konfrontaci s nevyléčitelnou nemocí najdeme odvahu vzdát se zla své neurózy, smířit se se sebou, s druhými, i s Bohem. To, co v dobrých dobách odkládáme a nebo k čemu je jinak třeba dlouhého času (a v případě psychoanalýzy stovek hodin v psychoterapeutické ordinaci), to se v čase bilancování na konci života může odehrát až neuvěřitelně rychle. Jsou-li k tomu příhodné podmínky - takové, jaké se snaží lidé v hospicové péči vytvořit. Horneyová přesvědčivým způsobem dokládá, že důsledkem odstranění neurózy a návratu ke zdravému růstu je také schopnost jednat svobodně, kompetentně, být pánem situace, jednat v souladu se svým srdcem. A to jsou přesně ty charakteristiky, které umožňují přijmout v závěru života blízkost smrti „vzpřímeně “ a v případě věřícího člověka i „s modlitbou na rtech“.

> zpět na seznam literatury

Jean Vanier

„Cesta analytické terapie je cestou starou a v průběhu lidských dějin ověřenou…Jedná se o cestu obrácení skrze sebepoznání..“ Těmito slovy uzavírá Karen Horneyová své dílo o cestě k osobnostní zralosti, která umožní přijímat vyrovnaně všechno, i utrpení spojené s umíráním a smrtí. Stejný cíl sledují i lidé hlubokého náboženského prožívání - i když své hledání reflektují jinými slovy a vycházejí z jiného pojetí morálky a osobnosti. Ke zvládání utrpení v případě křesťanů mají navíc Boží zaslíbení : za žádných okolností nejsou ve svých trápeních sami.To v Horneyové není.

O některých zásadních aspektech duchovního růstu na cestě ke zralé osobnosti jedinečným způsobem a s respektem k poznatkům moderní psychologie píše náš současník Jean Vanier. V posledním desetiletí byly i do češtiny přeloženy jeho díla Rodí se nová naděje, Každý člověk je dílem spásy a Cesta k lidství. Jde v podstatě o reflexe duchovního života, tak jak jej prožívají lidé v komunitním hnutí Archa - ve společenstvích, založených právě Vanierem, vznikajících od 60. let 20. století na různých místech světa. Žijí v nich lidé bez přístřeší, delikventi, narkomani, duševně nemocní bez rodinného zázemí společně s těmi, kteří se jako asistenti rozhodli jim vytvořit domov a kteří sami tento způsob života vnímají jako výzvu od Boha. Zralá osobnost podle Vaniera žije „v jednotě se svým srdcem“.

V souladu s Horneyovou vybízí „k postupnému pronikání do temnot nevědomí“.„Znovu nalézt vnitřní jednotu, to znamená uznat síly nevědomí, objevit, že život netkví ve vnějším úspěchu našich plánů, v uznání druhými, ve vlastnění věcí a lidí, které zaplňují naše prázdno.. Touha po nalezení jednoty vychází z touhy žít v pravdě, odstranit lži, faleš, vnější dojem, iluzi a pokušení, z touhy postavit se realitě v sobě i vně s důvěrou a pokorou tváří v tvář“. Na otázku, kde k tomu vzít sílu , Vanier odpovídá: „Tato síla vzniká a prohlubuje se skrze nové nebo obnovené vztahy v rodině, v lidském společenství, ke kterému patříme, skrze zjištění, že jsme milováni a uznáváni v pravdě, ve své nejvnitřnější osobě, se vším, co je v nás krásného i zraněného..“Ani to v Horneyové není. A Vanier dodává: „ Slovo osvobozuje. Mít odvahu mluvit, když víme, že nám bude někdo naslouchat, je nejrealističtější způsob, jak bořit zdi kolem našeho srdce. Tyto zdi jsou založeny na strachu z odmítnutí, znehodnocení, posuzování a odsuzování, na strachu, že se ocitneme na lavici obžalovaných. Slovo vyřčené v důvěře tyto zdi boří. Konečně máme právo být sami sebou i se svou minulostí, není třeba se skrývat..“ V blízkosti trpícího a v případě doprovázení v hospici v přítomnosti umírajícího nemusíme podle Vaniera spoléhat na nějakou nadpřirozenou pomoc. Je v našich silách pomoci umírajícímu nalézt pokoj. Tak jako „Bůh není samotářská bytost, která věčně rozjímá o své vlastní slávě“, tak ani člověk, který je v duchu křesťanské víry Božím obrazem, nemůže žít v izolaci od ostatních. I my sami rozhodujeme o posledních dnech a hodinách umírajícího tím, že mu nabídneme svou přítomností společenství, v němž může dojít ke smíření s lidmi, s nemocí, se smrtí i s Bohem. Umírající někdy až na prahu vlastní smrti opouští „lavici obžalovaných“, kam ho často nevědomě postavili jeho blízcí, a tím nalézá pokoj, který dřív marně hledal. Stejné vysvobození může nabídnout i umírající svým blízkým, pokud to byl on, kdo jim určil místo na „lavici obžalovaných“. Jean Vanier samozřejmě píše i o mnoha typicky křesťanských zásadách, které se osvědčuji v duchovním životě. A i když neměl na mysli jen utrpení spojené s umíráním, zdůrazňuje:„Bůh je sice pro každého, ale pro zlomené, zraněné, nejvíc odstrkované je Bohem zvláštním způsobem. Aby ukázal tuto lásku, chtěl být sám zlomený, člověk bolesti, strachu a pláče. Chtěl se stát ukřižovaným…Chudý a trpící má tajemnou moc: ve své slabosti má schopnost dotknout se ztvrdlého srdce a zjevit mu pramen živé vody ukrytý v něm. Je to malá dětská ručka, z níž nemáme strach a která proklouzne mezi zátarasy našeho egoistického vězení. Volání chudého je hrozbou pro boháče v nás..“ Tímto způsobem odpovídá na otázku, kterou si lidé v souvislosti s hospicovou péčí často kladou: není  hospic zdrojem deprese pro doprovázející? Uvěříme-li Vanierovi, pak s jistotou odpovíme: naopak, umírající má zvláštní moc změnit náš život. Hospic je místem, kde se i my sami můžeme naučit žít v jednotě se svým srdcem, kde můžeme nalézt pokoj, kde objevíme význam společenství, a pokud jsme věřící, kde ožije novou nadějí i naše víra.

Irvin D. Yalom - Existenciální psychoterapie

„Má-li existovat nějaká cesta k lepšímu, pak vyžaduje přímý pohled na to nejhorší“. Tento citát Thomase Hardyho je výstižným vyjádřením skutečnosti, že člověk je nutně konfrontován s bolestnými otázkami, provázejícími život. Důležitou oblastí, kde se nevyhne bolesti , je hledání odpovědi na „základní záležitosti , které jsou součástí bytí“. Jedinečnou reflexí této konfrontace člověka s bolestnými podmínkami existence je monografie Existenciální psychoterapie Irvina D. Yaloma. „Základními záležitostmi“ míní Yalom smrt, svobodu, osamělost a ztrátu smyslu. Rozsáhlé dílo spojuje empirické zkušenosti psychiatra i psychoterapeuta, opírá se o výzkumy i o filozofii. Do češtiny byly přeloženy i další díla Yaloma (Lži na pohovce, Láska a její kat, Když Nietzsche plakal, Chvála psychoterapie. Každý den o trochu blíž, Léčba Schopenhauerem), i v nich se autor vyjadřuje k „základním záležitostem“. Existenciální psychoterapie je uceleným shrnutím daného tématu.
Existenciální psychoterapie jako obor klinické psychologie vychází z dynamického modelu lidské mysli, ale v odpovědi na otázku jaké konfliktní síly ovlivňují myšlení, emoce a chování, odpovídá zcela odlišně než ostatní dynamické směry v psychoterapii. Podle Yaloma právě konfrontace se smrtí, svobodou, osamělostí a ztrátou smyslu rozhoduje o adaptivním nebo neadaptivním (patologickém) vývoji osobnosti. Na rozdíl od Karen Horneyové a ostatních nepsychoanalytiků, kteří zdůrazňují význam interakce s významnými  dospělými v raném dětství na vývoj charakterové struktury člověka, považuje Yalom za zásadní nalezení (nebo nenalezení) odpovědi na klíčové existenciální konstanty. Na rozdíl od Freuda neodvozuje lidské chování od několika základních pudů, a odmítá i Freudovo stanovisko, že všechny duševní děje jsou způsobeny již existujícími pozorovatelnými jevy.
Yalom má bohatou praxi v psychoterapii pacientů se závažným onkologickým onemocněním a jeho východiska jsou výslednicí právě těchto zkušeností. Má tedy co říct lidem, kteří pracují v hospicech. Jeho závěry, týkající se konfrontace člověka se smrtí, jednoznačně podporují tezi, že smrt hraje závažnou roli v našem prožívání a že vyrovnání se se smrtí má klíčový význam pro život člověka. Aktivní vytěsňování a popírání tématu smrti považuje za univerzální tendenci lidstva . Výsledkem tohoto procesu je podle Yaloma neurotický vývoj, který v každém případě brání využití všech možností, které člověk v sobě nese. „Ironií lidského údělu je, že nejhlubší potřebou je zbavit se úzkosti ze smrti a zániku, avšak samotný život tuto úzkost probouzí a my se tudíž musíme plného života vzdát..“(Ernest Becker). Smrt je hraniční situací a stejně jako při adaptivní konfrontaci s jinými hraničními situacemi i zde může dojít k osobnostní proměně. Toto zjištění zcela koresponduje se zkušenostmi z hospicové péče. „Pacient nemůže čelit smrti, dokud není celým člověkem, přesto se může stát celým člověkem jen tehdy, když se postaví smrti..“ (Herold Searles). Cesta k osobnostní zralosti je pro Yaloma ( stejně jako pro Horneyovou) tou nejlepší přípravou na život i na smrt. Zatímco Horneyová odpovídá především na otázku, jak vykořenit neurózu a stát se zralou osobností, Yalom se soustřeďuje i na otázku, proč se člověk na cestě ke zralosti neobejde bez nalezení odpovědi na základní problémy existence.
Smrt je pouze jednou ze „základních záležitostí“. Pomáhá porozumět úzkosti, jako hraniční prožitek dokáže odstartovat zásadní posun v úhlu pohledu. K získání plně vyváženého pohledu na lidskou existenci je však nutné znát důsledky adaptivních nebo neadaptivních konfrontací s dalšími „základními záležitostmi“. Svoboda pomáhá chápat zodpovědnost, odhodlání ke změně, rozhodování a jednání. Osamělost osvětluje úlohu mezilidských vztahů, ztráta smyslu obrací pozornost k zásadě angažovanosti. Se stejným důrazem jako na význam „ zvládnutí“ smrti pro život člověka , se stejnou naléhavostí rozebírá Yalom i význam svobody při vývoji osobnosti . Ve svém přístupu ke svobodě a odpovědnosti vychází ze Sartra. Pokazuje spolu se Sartrem na maximálně možnou míru odpovědnosti za svůj život. S respektem a uznáním vnějších daností („koeficient neštěstí“) konstatuje, že člověk má moc měnit nejen sebe, ale i své prostředí. Důsledkem odmítnutí, popření této odpovědnosti je existenciální vina: Člověk je vinen nejen za přestupky vůči mravnímu nebo společenskému kodexu, ale může být vinen i za přestupky vůči sobě. Dle Otto Ranka: „pociťujeme vinu za nevyužitý život, za neprožitý život v nás“ Proto klade Yalom tak velký důraz na správné pochopení i uchopení svobody. V důsledku svobody je člověk nucen se rozhodovat. I rozhodování (stejně jako vědomí smrti) je hraniční situací- uvrhne člověka do uvědomění si , že je sám sobě tvůrcem. Míra, do jaké člověk tuto odpovědnost zvládne, je důležitá pro zvládnutí života i smrti. Toto zjištění opět koresponduje se zkušeností z hospicové péče: že zralí lidé jsou dobře připraveni na smrt…
Umírání je tím nejosamělejším lidským prožitkem. Nikdo od nás nedokáže smrt odejmout - tyto myšlenky jsou východiskem pro další díl Yalomovy Existenciální psychoterapie. Strach z existenciální osamělosti je hnací silou mezilidských vztahů. A tak je tento oddíl především o mezilidských vztazích. „Člověk musí být sám, aby prožil samotu. Avšak právě setkání se samotou člověku nakonec umožní navázat hluboký, smysluplný kontakt s druhým člověkem“. Kdo se vyrovnal se svou osamělostí v životě, ten je dobře připraven i na osamělost v blízkosti smrti - opět důležitý závěr pro doprovázení umírajících. Závěrečná kapitola (Ztráta smyslu) je výstižným shrnutím odpovědí na otázku „Proč žijeme“ i „proč umíráme“. „Smysl dělá mnohé věci snesitelnými – možná všechny“ (C.Jung). Yalom na  mnoha příkladech dokumentuje, že pacienti s rakovinou, kteří v životě prožívají hluboký smysl, čelí smrti plněji a s mnohem menším zoufalstvím než ti, jejichž život smysl postrádá. Hledá zdroje smyslu pro sekulárního člověka, který se nemůže opřít o náboženskou víru, že život má svůj ucelený, nadřazený řád a že každý člověk v něm má konkrétní úlohu. Rozebírá přínos Viktora Frankla, jeho kategorie životního smyslu, jeho úvahy o vztahu mezi smyslem a utrpením, mezi bolestí a smrtí. Dochází k závěrům, kteréjsou v mnohém blízké s náboženskými východisky: že je to angažovanost, plné nasazení v některé z mnoha životních aktivit , které slouží k rozvoji osobnosti i vztahů s druhými, sebetranscendentní aktivita k „vyjití mimo vlastní já a pečování o bytí druhého člověka“( V. Frankl).
Hospicová péče je jednou z takových smysluplných činností. Nabízí těm, kdo pečují o umírající spolehlivou příležitost k nalezení smyslu vlastního života. I tato skutečnost je odpovědí na obavy těch, kterým strach z vlastního selhání a vyčerpání brání doprovodit své nejbližší při jejich umírání.

> zpět na seznam literatury

Evelyn Underhill - Mystika

„Být mystikem znamená prostě se podílet zde a nyní na tomto skutečném i věčném Životě- v tom nejplnějším, nejhlubším slova smyslu, v jakém je to pro člověka možné. Znamená to podílet se jako svobodný a vědomý aktér – ne služebník, ale syn-na radostné námaze vesmíru, na mohutném pohybu vpřed, jímž se skrze bolest a slávu blíží ke svému domovu v Bohu..Všichni až do posledního jsme tedy příbuzní mystiků. A nejlépe je pochopíme tak, že budeme vycházet z tohoto příbuzenství , že budeme-nakolik to dokážeme-jejich velká prohlášení vykládat ve světle našich malých zkušeností. Ať vypadají jakkoliv podivní a vzdálení, nejsou od nás odděleni žádnou nepřekročitelnou propastí. Patří k nám. Jsou to naši bratři- velikáni a hrdinové našeho rodu. Nadpřirozené úspěchy mystiků jsou díky solidaritě lidského rodu také naše. To, čeho dosáhli, je závdavkem našeho věčného života…“

Úryvek ze slavného díla Evelyn Underhillové Mystika (v českém překladu vydal Portál , Praha 2004) naznačuje, jak velkoryse přistupuje autorka k mystice, tomuto navýsost náboženskému fenoménu. Proč ale zmiňovat „učebnici“ mystiky v hospicovém kontextu? Protože spirituální potřeby jsou mezi všemi nemocnými vyjádřeny nejzřetelněji právě u nevyléčitelně nemocných a umírajících. Nelze se jim vyhnout, byť je nemocným „nenáboženský “ člověk, a také navzdory tomu, že i zdravotnický personál v hospicech tvoří většinou „nenáboženští“ lidé. Mezní situace, jakými umírání a těžká nemoc beze sporu jsou, kladou otázky po základních existenciálních skutečnostech a často vedou i k otázkám po Bohu. Věřící křesťan může prožívat v setkání s umírajícím „bezvěrcem“, který mu leží na srdci, přímo muka. Vždyť v bibli nalézá výroky o tom, že bez víry nelze dojít spásy, a v katechizmech především „návody “, jak získat věčný život prostřednictvím svátostí. Ani protestantské „sola fide“ tváří v tvář smrti, když už nezbývá mnoho času, nepomáhá. Nejistota doprovázejících zdravotníků nebo blízkých osob se přenáší na nemocného a snižuje autenticitu setkání v posledních dnech a hodinách umírajícího. Mnoho energie se věnuje hledání duchovního, místo aby se samotní doprovázející stali nositeli naděje. Ale odkud má věřící člověk , který doprovází umírajícího, brát tuto naději, když nemocný nesdílí ani jeho víru ani konfesi a když výroky bible, které jsou v souvislosti se smrtí a věčným životem pravidelně citovány, vyznívají v „neprospěch“ lidí umírajících bez víry? Underhillová má odpověď: Není třeba se bát o věčný život těch, kteří umírají bez náboženské víry. Vždyť mystici, naši bratři, díky solidaritě lidského rodu jsou zárukou, že i oni po smrti dosáhnou toho, o čem si „náboženští“ lidé myslí, že patří jen jim. Není tedy na místě nutit umírající do úkonů, které jsou jim cizí. Lze se spolehnout na „zásluhy“ mystiků. Není třeba se o ně bát. Takový přístup zklidní doprovázející i nemocné.

Duchovní vývoj podle Underhillové je „spirálovitý výstup“, který je v mnohém obdobou zdravého růstu, tak jak jej zaznamenávají psychologové. „Transcendentní Život, kterého se dožadujeme, se zjevuje ne na nějaké nepřístupné a pusté rovině bytí, v důmyslných filozofických vysvětleních, ale v normálních úkonech naší každodenní zkušenosti, které pro nás náhle dostanou jiný význam. Ne v tajných bočních zákoutích existence, ne uprostřed rafinovaných argumentů a okultních nauk, ale všude tam, kde se odehrává bezprostřední a prostý pozemský život. Najdeme jej v duši člověka, pokud tato duše žije a roste..“ Pět stadií mystické cesty- probuzení, ukáznění,osvícení,sebeodevzdání a sjednocení- je nepochybně stejně namáhavých jako horneyovský „zápas o seberealizaci“( podtitul díla Horneyové Neuróza a lidský růst). Na mnoha místech Underhillová upozorňuje na to, že jen „pečlivou výchovou svého hlubšího já a proměnou prvků charakteru“ lze směřovat vzhůru na „spirále“ duchovního růstu. Underhillová „překládá“slova mystiků do jazyka psychologie, když např. hovoří o „udivující schopnosti vypořádávat se s okolnostmi, o jejich nezničitelné veselosti srdce, o vědomí naprosté svobody a neporušitelné vyrovnanosti i o nezměrném pokoji v blízkosti smrti“.

Mystika Evelyn Underhillové je určena především ke studiu fenoménu mystiky. Může však také být odpovědí pro ty, kdo hledají oporu pro svou duchovní cestu a kdo si kladou závažné otázky, týkající se transcendence , a nechtějí při tom ustrnout v úzkoprsých návodech. Je strhujícím čtením pro všechny, kteří nechtějí odkládat hledání odpovědí na tyto otázky na poslední chvíli. Je určena tedy i těm, kdo se denně setkávají s umíráním v hospicech. Kdo prošel námahou formování své osobnosti, ten může umírajícímu beze slov a bez použití prostředků vyhrazených náboženství nabídnout to podstatné k uspokojení jeho spirituálních potřeb: sám sebe... Kdo přichází pracovat do hospice a má kromě profesních dovedností navíc i zdravou náboženskou víru, ten se může stát tak jako mystici „závdavkem věčného života“ i pro ty, kteří si z různých důvodů otázky po Bohu nekladou a nebo se o ně zajímají až v samém závěru života.

> zpět na seznam literatury

Eloi Leclerc - Moudrost chudého

- Víš vůbec bratře, co je to čistota srdce?, zeptal se za pochodu František.
- Znamená to nemuset si vyčítat hříchy, odpověděl bez váhání Lev.
-Potom chápu tvůj smutek, protože člověk si pořád něco vyčítá, pravil František.
Nestarej se tolik o čistotu své duše. Obrať se k Bohu. Obdivuj ho.. Čisté srdce je takové, které se nepřestává zajímat o život samotného Boha a je schopno být uprostřed vší bídy v souznění s Bohem. Takové srdce je současně naplněné i dokonale osvobozené od sebe samého. Stačí, aby Bůh byl Bohem.
- Nicméně Bůh po nás požaduje věrnost a úsilí, podotkl Lev.
- Bezpochyby, ale svatost není ani završení sebe samého, ani plnost, kterou si člověk dává. Nejprve je to prázdno, které přijímáme a které Bůh naplňuje do té míry, do jaké se otvíráme jeho plnosti. Podívej, naše nicota, je-li přijímána, se stává volným prostorem, v němž ještě může tvořit Bůh…Čistota srdce se nevyzíská ani silou pěstí ani sebeovládáním..

Rozhovor Františka s bratrem Lvem je úryvkem z útlé knížky Moudrost chudého Éloi Leclerca, francouzského kněze a profesora filosofie, autora rozsáhlého literárního díla zpracovávajícího především základní myšlenky a spiritualitu sv. Františka z Assisi. Leclere je náš současník, žije v Bretani ve františkánském klášteře. Za 2. světové války jako dvacetiletý zažil těžkou životní krizi - byl vězněn v německých koncentračních táborech. Snad proto dokázal v uvedeném díle popsat prožívání sv. Františka v jeho nejtěžší životní situaci způsobem, který v mnohém přesahuje díla jiných životopisců zakladatele františkánského řádu.

Leclere zachytil proces bolestného zrání sv. Františka v době, kdy byl vážným způsobem ohrožen duch jeho řádu. Popsal jeho „temnou noc“ se všemi jejími hrozivými stránkami, ale popsal i východisko z těchto temnot. Proto se může stát tato kniha oporou pro jiné lidi v jiných životních krizích - konfrontaci s nevyléčitelnou nemocí a se smrtí nevyjímaje. Pocity samoty, odloučenosti od lidí i od Boha, ztráty všech dosavadních opor, to vše je nutným doprovodem i v procesu smiřování se smrtí. Ačkoliv nejednou přechází tato duchovní a duševní krize do fáze deprese, kde je na místě psychiatrická intervence, jsou uvedené příznaky většinou neklamnou známkou psychologie, nikoliv psychopatologie umírání. Východiskem z této situace pro věřícího člověka není povrchní ujišťování o významu svátostí, odpustků, o věčném životě, ani katechismové poučky. Jedině naléhavé a trpělivé volání k Bohu o pomoc- ve víře, která v mezních situacích nabývá často nové dimenze- vede ke smíření, provázenému pokojem, který už ani smrt nemůže člověku vzít. „Nic nepomáhá chápat slova spásy tak, jako vlastní mezní prožitek. Jen když jsme vystaveni všem rozmarům počasí, plně si uvědomíme, co znamená mít střechu nad hlavou. A podobně žijeme-li bez možnosti spolehnout se na jiné, bez všeho, co existenci poskytuje alespoň zdání opory, na vlastní kůži pocítíme, jak pravdivá jsou např. slova: Má skála, mé útočiště jsi ty.“ Máme tedy podle sv. Františka naději, že při ztrátě všech opor, např. v nevyléčitelné nemoci a na prahu smrti, ožije naše víra novou nadějí, o které v době zdraví nemáme tušení.

Od smrti sv. Františka uplynulo už mnoho století, ale jeho příklad a způsob zvládání života je stejně platný dnes jako ve středověku. Důraz na schopnost citlivého naslouchání Bohu, lidem i přírodě, důraz na prostotu a čistotu srdce, na kázeň i harmonii duše i těla, na víru, která roste právě v mezních situacích- to vše jsou spolehlivé atributy životního stylu, který nakonec člověku umožní překonat krize, včetně té nejtěžší- přijetí smrti.

„..Evangelizovat znamená hlásat dobrou zvěst, a nemůžeš to udělat jinak, než že člověku nabídneš své přátelství. Opravdové, nezištné přátelství bez stopy blahosklonnosti, přátelství založené na důvěře a hluboké úctě..Musíme jít lidem vstříc. Pro přemíru ukrutností a utrpení zůstává Boží tvář lidem skryta. Především nesmíme dovolit, aby nás- až jim půjdeme vstříc- pokládali za nové soupeře. Musíme být uprostřed nich klidnými svědky všemohoucího Boha, lidmi, kteří neznají závist ani pohrdání a kteří jsou schopni stát se jejich skutečnými přáteli..“

Uvedené myšlenky sv. Františka jsou výzvou těm, kdo se jako křesťané např. v hospicové péči pokoušejí zprostředkovat víru nemocným a umírajícím. Být svědky Boha a nabídnout sebe jako bližního, to je nejosvědčenější způsob, jak přiblížit náboženskou víru těm, které doprovázejí. Způsob , který se osvědčil i jednomu z největších mystiků všech dob, svatému Františku z Assisi.

> zpět na seznam literatury

Dietrich Bonhoeffer - Na cestě k svobodě (Listy z vězení)

Podtitul knihy naznačuje, že Bonhoefferova kniha je ( kromě úvodní studie J.A.Dvořáčka) souborem dopisů a že tyto dopisy byly napsány ve vězení.Tím se zásadně odlišuje od jeho předchozího rozsáhlého díla, které napsal jako významný německý teolog. Dietrich Bonhoeffer byl pro svou účast na spiknutí proti Hitlerovi v r. 1943 zatčen, v nacistickém vězení strávil dva roky. Na samém sklonku války 9.dubna 1945 byl popraven. Věznění, odloučení od rodiny a přátel, stálé vědomí „provizorní existence“ - tak jak definuje Viktor .Frankl pocity vězňů v nacistických vězeních a koncentračních táborech- i stálé riziko smrti, to vše nutilo Bonhoeffera k hledání nové identity -jako křesťana i teologa. Životopisci hovoří o „dvou obratech v jeho životě. Prvním byl obrat od teologa ke křesťanu, druhým obrat k odpovědně jednajícímu současníku. Těmito obraty nebyl ani teolog ani křesťan zrazen, ale v obou případech dostal jeho život novou dimenzi“. Z teologického hlediska nejpůsobivější a nejznámější je jeho „nenáboženská interpretace“ základních biblických témat a „objev Boha, který si zjednává moc a místo ve světě svou bezmocí“.

„Kde má teď ještě Bůh své místo? Naše dospělost nás vede k pravdivému poznání našeho postavení vůči Bohu. Bůh nám dává vědět, že musíme žít, jako bychom se měli bez něho obejít. Bůh, který s námi je, Bůh, který nás opouští. Bůh, který nás nechává žít ve světě bez „pracovní hypotézy“ Boha, Bůh před nímž trvale stojíme. Před Bohem a s ním žijeme bez Boha. Bůh se nechává vytlačit ze světa na kříž, Bůh je ve světě bezmocný a slabý a právě jen tak je s námi a pomáhá nám. Kristus nepomáhá silou své všemohoucnosti, ale silou své slabosti, svého utrpení! ..Bible ukazuje člověku bezmoc a utrpení Boha. Jen trpící Bůh nám může pomoci..“

„Křesťané stojí při Bohu v jeho utrpení, to odlišuje křesťany od pohanů.. „Nemůžete se mnou jednu hodinu bdít?“ ..To je pravý opak všeho, co očekává náboženský člověk od Boha. Člověk je vyzýván, aby spolu s Bohem trpěl bezmocností světa..“

Dojímavé jsou jeho modlitby obsažené v dopisech a jeho velmi osobní vyznání křesťanské víry i naděje, která mu zůstala až do smrti. Podle svědectví táborového lékaře ve Flossenburgu šel Bonhoeffer na popraviště po vroucí modlitbě klidně a statečně . Tento lékař napsal: „Za své skoro padesátileté lékařské činnosti jsem snad nikdy neviděl někoho umírat s takovou odevzdaností Bohu“. Je tedy na místě se od Bonhoeffera učit, je nepochybně dokladem možnosti smíření se smrtí a schopnosti umírat s modlitbou na rtech.

„Bůh nesplňuje všechna naše přání, ale splňuje všechna svá zaslíbení. ..Musíme se vždy znovu dlouze a velmi klidně zamýšlet nad Ježíšovým životem, nad jeho mluvením, jednáním, utrpením a umíráním, abychom poznali, co Bůh slibuje. Jisté je, že smíme žít stále v přítomnosti Boží a že to je pro nás zcela nový život. Že pro nás není nic nemožného, poněvadž u Boha není nic nemožného. Že se nás bez Boží vůle nemůže dotknout žádná pozemská moc a že nebezpečí a bída nás jen přibližuje k Bohu. Jisté je, že nemáme na nic nárok, a přece si smíme všechno vyprosit. Jisté je, že v utrpení je skryta naše radost, v umírání náš život. ..Často nám uniká smysl a úkoly našeho povolání. Ale nebiblický pojem „smyslu“ vznikl přece překladem toho, co bible nazývá „zaslíbením“….“ „Často mi velmi pomáhalo, když jsem si večer vzpomněl na všechny ty, jejichž přímluvou jsem si jist, počínaje dětmi a konče dospělými. Věřím, že za mnohou ochranu ve svém životě vděčím modlitbě známých i neznámých..“

Jako syn jednoho z nejvýznačnějších psychiatrů své doby, Karla Bonhoeffera, zmiňuje nejednou svůj pohled na psychoterapii a vyzývá „..abychom se vzdali všech farářských triků a neviděli v psychoterapii připravovatele cesty Boží“. A vyslovuje závažné námitky vůči psychoterapeutům „ oslovujícím lidi, kteří se sami považuji za nejdůležitější na světě a kteří se rádi zaobírají sami sebou..“

Přesto lze v jeho dopisech z vězení nalézt mnoho závěrů, které jsou východisky nejen pro duchovní, ale i psychoterapeutické vedení, a které jsou tedy určeny i „nenáboženským“ lidem. Jeho „cesta ke svobodě“ je v pojmech psychologie „cestou ke zralosti“, ke schopnosti zůstat pánem svého života i v závažných mezních situacích, jakou je konfrontace se smrtí. Bonhoefferovy „Listy z vězení“ jsou podle našeho názoru určeny především těmto lidem. Především trpící člověk (je-li věřící) rozumí jeho slovům o „bezmocném Bohu“, protože i on-často až tváří v tvář smrti- pochopí význam utrpení v životě člověka i Boha a „ocení“, že Bůh je solidární s člověkem ve všem, i v umírání. Především při bilancování v závěru života zjistíme: ,,..že sotva je něco blaženějšího než pocit, že můžeme něco znamenat pro druhé lidi. Nezáleží při tom na množství, ale na intenzitě. Koneckonců jsou přece právě lidské vztahy v životě to nejdůležitější, na tom nemůže nic změnit ani moderní člověk hodnocený podle výkonu, ale ani nadlidé nebo šílenci, kteří nemají žádného ponětí o lidských vztazích.... V životě jsou pro nás lidé důležitější než cokoliv jiného. ..Tak může ovšem mluvit jenom ten, kdo opravdu nalezl lidi..“

„Nejvděčnější jsem za lidi, s nimiž jsem se blíže setkal, a jenom si přeji, aby se nikdy nemuseli nade mnou rmoutit“.

Ne každý měl to štěstí jako Bonhoeffer – mít křesťanskou víru i blízké osobní vztahy. Víra je dar a není v moci člověka ji přenášet z jednoho na druhého. Ale v dobré  hospicové péči máme moc umožnit umírajícímu člověku „nalézt lidi“ alespoň v těch, kdo ho v závěru života doprovázejí. Skutečné setkání je nenahraditelným lékem v mnoha situacích. Pro umírajícího člověka bývá lékem posledním a jediným.

> zpět na seznam literatury