Sestra úzkost – zlomky autobiografického eseje
Měl jsem jistě rád své rodiče, měl jsem je rád oba dva, třeba že ne stejně. . Ale – jak to mám říci- moji rodiče si nerozuměli vždycky nejlépe. Uchoval jsem si však vzpomínky na chvíle dokonalého souladu a chci věřit, že jich bylo nejvíce, protože převládly v mé paměti. Ale vzpomínám si také na tvrdé hádky, které často končily tím, že se rodiče dostali do sebe. Je zbytečné říkat, že mé mládí – a možná celý můj život – tím byly hluboce poznamenány.
Často se o mně říkalo, že jsem citový člověk. Nikdy se nedovím, je-li to pravda nebo ne. Častokrát jsem měl dojem, že nic necítím. Často jsem si vyčítal, že jsem necitelný v situacích, kdy jsem měl být dojat: ve chvílích loučení, zvláště v přítomnosti umírajícího, ve chvílích velkých událostí, například při konečné porážce Němců v roce 1945.
A vskutku se mi zdálo, že „cítím“, až když je po všem, ve vzpomínce: jako by prožitá událost potřebovala určitý čas, než rozechvěla můj vnitřní prostor, než se zmocnila mé představivosti. Její rozměry nabývaly časem na hloubce, událost se stávala podobnější sobě, stále pravdivější.
A pak jsem měl ještě jednu chybu, která se podle okolností mohla stát kladnou: neustále jsem se vracel k sobě. Cítil jsem, že cítím jako člověk na rozdíl od zvířat. Tato citová úvaha přinášela s sebou bezpochyby nebezpečí: uzavíral jsem se do vlastního nitra a hrozil mi jakýsi narcisismus. Trvalo dlouho, než jsem si to uvědomil.
Ale je pravda, že jsem velmi brzy věděl, že jsem jiný než moji kamarádi, třebaže jsem nedovedl říci jak a proč. Učil jsem se lépe a snadněji než většina z nich, ale považoval jsem to za samozřejmé, jako by to tak muselo být. Ale to nebylo ostatně nejdůležitější. Už tenkrát jsem věděl, že ve mně žije nesdělitelný svět, že jsem člověk privilegovaný. Věděl jsem, že cítím víc než ostatní při mých stycích s přírodou, v svých modlitbách, když jsem ministroval knězi při mši.
Myslím, že mohu upřímně prohlásit, že jsem zásluhu o to nepřipisoval sobě samému. V žádném případě jsem se tím nechlubil, spíš jsem to skrýval. Před jinými jsem se snažil mluvit a chovat jako oni. …Až později, ve vyšších třídách gymnasia, jsem se vědomě otevřel světu druhých. Zdáli se mi často pohotovější ve vyjadřování nebo jen méně nesmělí a cudní než já. Nutně se stávalo, že jsem jim naslouchal až příliš, že jsem jim vnitřně podléhal, že jsem zpochybňoval své vlastní zkušenosti víc, než bylo třeba. Draze jsem zaplatil za svůj omyl a znovunalezení dočasně opuštěné nebo zpochybněné cesty.- Ale zároveň, když jsem si znova vytyčoval svou vlastní cestu, jsem si mohl lépe uvědomit svébytnost několika souběžných a rozmanitých zkušeností, navzájem se proplétajících. Mohl jsem nahlédnout skutečnost, že různé protiřečící si soudy mohou mít v určitém smyslu pravdu, stejně jako se všechny mohou mýlit úplně nebo částečně, vědomě nebo nevědomě, v dobrém nebo špatném úmyslu.
Léta 1927-1939, to byla v určitém smyslu ústřední doba mého života, ale pouze v jednom smyslu. Napsal jsem za těch dvanáct let většinu svých knih, získal jsem si jméno a vstoupil jsem do literárních příruček. Přeložil jsem Pourrata, Maurice Baringa, Ramuze. Byl jsem znám a hodnocen jako spisovatel s katolickou inspirací. Ale jak to bylo s vírou v tomto období, do jaké míry opravdu prostoupila mým životem a mou každodenní zkušeností?
Tato léta pravděpodobně nepředstavují ustavičné a pravidelné prohlubování a intelektuální a duchovní pokrok. Dokonce musím s obavou přiznat, že skoro každý krok dopředu byl doprovázen, když ne přímo zrušen, jiným krokem dozadu, vážným pokleskem, váháním a delším či kratším přešlapováním na jednom místě. Ztrácel jsem mnoho času v pražských kavárnách a vinárnách ve společnosti spisovatelů svého věku nebo starších, jež mi získala má čerstvá proslulost, dost překvapující pro ně a ještě více pro mne. Nebyla to z mé strany marnivost. Ale přijímal jsem to jako něco, co se rozumí samo sebou a co mi patří. Moje skutečné já zůstávalo přitom trochu v pozadí jako jakási vnitřní záloha, která byla – nebo jsem si myslel, že je – v bezpečí před ponižujícími styky, činy, myšlenkami. Teprve hodně pozdě – doufám, že to nebylo příliš pozdě ve smyslu absolutním – jsem si musel uvědomit, do jaké míry jsem se klamal. že jsou na světě chyby, které nikdy nenapravíme.
Pracoval jsem hodně, ale ne pravidelně, často jsem musel improvizovat, ale tato improvizace byla jen zdánlivá. Úsilím vůle a takřka násilným soustředěním se mi alespoň zčásti dařilo vyčerpat až do dna vnitřní zkušenost tak často přerušovanou. Byl v tom kus zázraku, že má próza – povídky, eseje, novely a jeden román – mohla vyvolávat svým pomalým a rozjímavým rytmem dojem, že se na ní pracovalo dlouho. Ve skutečnosti bylo v mých rukopisech málo škrtů.
Myslím, že mou základní inspiraci charakterizovaly tyto ideje:
a. Vrozený platonismus ( Platonovy texty se mi dostaly do ruky až mnohem později), který ve mně vyvolával dojem, že se pohybuji v tomto čase a na tomto světě uprostřed stínů, jež vrhají skutečnosti přímo nepřístupné, umístěné mimo naše viditelné obzory. Tato zkušenost či spíše toto tušení splývalo u mne s větou svatého Pavla: Nunc videmus per spekulum et in aenigmate.
b. Náš úděl v tomto čase a na tomto světě je údělem poutníků, kteří se osvobodili od časných starostí a časného dění a také aspoň zčásti od vlastních citů, úspěchů nebo nezdarů a kteří jsou tady jen proto, aby šli jinam, nebo jako by se vrátili na tuto zemi , když už před tím žili nebo alespoň zahlédli něco jiného, čemu náleží skutečným základem své bytosti.
c. Tato dvě tušení nebo tyto dvě intuice doplňoval nebo opravoval hluboký pocit lidského společenství pozemského i duchovního, vyrůstající zároveň z příbuzenství krve i z příbuzenství ducha, překračujícího čas i prostor.
Tato dvě příbuzenství byla ve velmi těsném spojení, setkávala se na konci cest této sladké země, hlavně cest a stezek rodného kraje. Můj rodný kraj se stal – nebo znova stal – středem a ohniskem mých zkušeností žitých nebo vysněných. Mé vymyšlené příběhy z něho vycházely a do něho se zase sbíhaly. Nikoliv ve smyslu sentimentálního a smyslného regionalismu nebo modloslužebného kultu země, určité pozemské vlasti, ale ve smyslu symbolu, do něhož se vtělovalo tušení absolutní a věčné slasti.
Postavy mých příběhů byly vábeny mimo své rodné obzory, volány hlasy přicházející k nim ze vzdálených zemí, ale při svém odchodu měly jistotu, že se mohou vždycky vrátit na cesty a stezky svého dětství jako na místa své pozemské a duchovní jistoty
..V oněch letech jsem mnoho četl. Četl jsem ze své úřední povinnosti jako lektor nakladatelství. Četl jsem ale i ze zvědavosti a často také bohužel z lenosti, abych nemusel psát sám. Nedovedl bych vypočítat ani tituly těch knih, ani jména jejich autorů. Četba filosofická a teologická byla bohužel v menšině. Ale několikrát jsem byl zasažen do živého a ta rána, která byla zároveň branou otevřenou k novým, jako by tušeným obzorům – ta rána se stávala částí mé nejvnitřnější zkušenosti. Myslím na své první setkání se svatým Františkem z Assisi, s Pascalem a svatým Augustinem. U svatého Františka to byla jeho láska k věcem a tvorům stvořeným, spojená v tajemství lásky s utrpením svobodně přijímaným, naroubovaným na bolest Ukřižovaného. U Pascala pak osobní střetnutí se záhadou existence a nekonečných prostorů, a pak v nejhlubším mlčení vesmíru a v srdci každého člověka ten planoucí oheň, který oživuje a zároveň stravuje. U svatého Augustina – který v té době stál u mne velmi blízko Pascala – dramatická povaha jeho obrácení, to objevení Boha bližšího jeho pocitu bytí než pocit vlastního já. Mohl bych k těm třem přidat ještě kardinála Newmana, jehož Apologii pro vita sua jsem četl velmi záhy, kdyby nové setkání s vnitřním světem anglického konvertity nebylo pro mne čerstvou zkušeností dnešního dne.
Byl jsem vždy vášnivým čtenářem. Tato záliba se ve mně spojovala s další slabůstkou: s vášní filologickou, mohu-li to tak nazvat. Až do své čtyřicítky jsem studoval aspoň deset cizích jazyků. Rozumí se samo sebou, že umím německy, francouzsky a anglicky. Dost zběžně jsem četl italsky, španělsky a dokonce také rusky. Ale zároveň musím říci, že mluvím všemi těmito jazyky dost špatně, dokonce i těmi, které znám nejlépe. To bezpochyby souviselo s mou prací překladatelskou: velmi dobře jsem cítil melodické hodnoty cizích jazyků, odstíny slov a výrazů a velmi dobře se mi dařilo nalézt pro ně rovnocenné výrazy ve své rodné řeči. Ale když se změnil směr a já měl převádět do cizího jazyka hodnoty vlastní řeči, slova přicházela pomalu, tím pomaleji, že se mi vždycky příčilo říci cokoliv a jakkoliv.
..Kdybych byl svobodný člověk a mohl si vybírat, přečetl bych si čas od času jenom některé „staré“ autory: Vergilia, Danta, Shakespeara: Measure for Measure, Hamleta, Cymbelina. Je pravda, že mě čas od času dráždily technické prostředky tehdejšího divadla: všecky ty pokusy o travičství, všecky ty intriky a pomluvy. Nemohl jsem se smířit s tím, že Hamletův otec žádá od syna, aby ho pomstil vraždou a tím ho vysvobodil z muk očistce. Ale zároveň jsem cítil, nakolik je tento znalec lidského srdce a ducha naším současníkem schopným rozšířit vnitřní prostor lidské zkušenosti, zpřítomnit v našem každodenním životě existenci věcí viditelných i neviditelných a naučit nás cítit tajemství této existence. A přimět nás k účasti na tomto tajemství, ať chceme nebo nechceme…
Od své generální zpovědi v roce 1926 za svého pobytu u Josefa Floriana jsem už nezakolísal ve své víře a nezanechal své náboženské praxe. Byla má víra vždycky živá?.. Pokud si člověk uchovává živou víru v kratších či delších obdobích vyprahlosti srdce a při kratších či delších přestávkách v náboženské praxi. Pokud člověk zůstává věřícím, i když necítí „přítomnost“, i když se proviňuje zpronevěrami v řádu mravním.. ..Člověk se samozřejmě neproviňuje jenom svými slabostmi a svými hříchy, ale už tím, že odkládá na pozdější dobu svou nápravu a říká si, že po tomto poklesku bude žít zase „řádným životem“.. Stávalo se mi to bezpochyby často. Běda, až příliš často. Stávalo se mi, že jsem žil na okraji nebo mimo sama sebe. Ale přece se odvažuji věřit..
Nejsem rozený cestovatel. Když jsem opouštěl poprvé svůj rodný kraj a odjížděl do Prahy, mohli se moji rodiče domnívat, že odcházím s lehkým srdcem. Po pravdě řečeno nadešla pro mne chvíle odchodu. V jistém smyslu jsem se stal cizincem mezi těmi, kteří mi stáli nejblíže, vznikl ve mně svět, který nesouvisel s jejich světem – nebo jsme si to aspoň tenkrát myslel. Musel jsem udělat mnoho objevů sám o sobě, než jsem znova našel cesty své vesnice a svého dětství a hlavně cestu k srdci těch, které jsem nikdy nepřestal milovat, ale jejichž řeč už nebyla řečí mojí.
…Francie se stala mou druhou vlastí už od mé první návštěvy v roce 1928. Vlastí v záloze, která se na tu první vrstvila, ji doplňovala a s ní se prostupovala. Ale tehdy bych tam nebýval dovedl zůstat na celý život bez naděje na návrat.
Nyní je vztah mezi mými dvěma vlastmi - tou, ve které jsem se narodil, a tou, kterou jsem za svou přijal, obrácený. Ta první se teď stala krajinou snu, ale zároveň nezcizitelným útočištěm. A její hlínu nosím neustále na svých podrážkách. Ti, které jsem doma nechal, jsou mi bližší než kdykoliv předtím.
Je to tím, že tato krajina nedosažitelná a všudypřítomná se pomalu stýká s poslední vlastí nás všech, posledním domovem mimo každé místo a čas…
..Když jsem se dověděl, že maminka umřela, bylo mým prvním hnutím doprovázet v myšlenkách pohřební průvod…Vstoupil jsem po několika schůdcích na hřbitov. Spatřil jsem znova kříž, na kterém jsou vyryta jména mého tatínka, mého bratra a mých dědů. Poznal jsem barvu otevřené země . Ale zároveň jsem cítil, že se zesnulá ke mně blíží nad všemi dálkami a přes všechny vzdálenosti, a pohled jejích očí zastřených slzami, ale zářících víc než přirozeným světlem, spočinul na mně, aby mne už nikdy neopustil..
Už dva nebo tři roky ( pozn.: píše krátce před závažnou cévní mozkovou příhodou) mám pocit, že jsem vstoupil do předposledního nebo možná posledního období svého života. Zdá se mi, že jsem blíže než kdy jindy tomu malému chlapci, kterým jsem byl kdysi, a že se zároveň setkávám v sobě se svým otcem, jak jsem ho znal na konci jeho života, a jak jsem se už jednou o tom zmínil. Cítím ho v sobě uvnitř, jako bych byl vstoupil do jeho kůže, ale zároveň-mohu-li to tak říci-také zvnějšku. Přistihuji jej ve svých pohybech, ve svých grimasách, v přízvuku svého hlasu. Myslím, že by ho poznali ve mně lidé, kteří ho znali za jeho života, že by ho poznali při pohledu na mne, jak mluvím a jednám a dokonce bych řekl, jak cítím a myslím, kdyby někdo mohl vidět myšlenky a city druhého.
Ale zároveň se cítím totožný víc než kdy jindy s chlapcem, kterým jsem byl. Pozemské obzory, které mne obklopovaly, nebe nade mnou se svým světlem, oblaky a hvězdami, to všechno je proniknuto stejným tajemstvím, které promlouvalo k malému chlapci a které ho naplňovalo nesmírným tušením. Tajemství je stejné, ale jako by bylo ještě blíže, jako by bylo bezprostřednější a skutečnější.
V mých mladých letech – která se táhnou trochu zmateně od mého dětství až k padesátce- jsem míval sklon si toto tajemství spíše představovat než je žít. Viděl jsem je před sebou. Vkládal jsem je do osudu a do zkušenosti postav, které jsem si vymýšlel ve svých povídkách a které je žily místo mne, než přijdu na řadu sám. Sám jsem se cítil ještě v bezpečí, poskytoval jsem si odklad. A zatím jsem si myslel, že mohu volně nakládat se svým časem, že ho mohu utrácet a že si nemusím dělat přílišnou starost s věcmi, činy a slovy, které nejsou tak příliš důležité. Vždycky budu moci dohnat ztracené příležitosti, zavazující slovo vždycky budu moci říci až později.
Teď stojím před sebou takový, jaký jsem, jak mě vytvořil čas po mé vůli, se všemi svými mezerami, se vší svou prázdnotou, se vším, co znetvořuje mou tvář. Doba „později“ a „ještě ne“ definitivně minula.
Zbývá mi poslední naděje, poslední šance: pokusit se udělat něco v poslední chvíli i se svými chybami, nedostatky a zradami. Použít své děravé a bláhové minulosti jako látky, jež by se dala oživit dopředu i dozadu.
Když Nikodém přišel tajně za Ježíšem, nebyl už mladý člověk. Lotr po pravici nebyl možná starší než Ježíš a jeho dechy na této zemi byly už sečteny. A přece oba ještě chtěli v jistém smyslu napravit svůj prohraný život, dohnat ztracený čas, najít znovu sama sebe, najít se úplně v Tom, který je pramenem života, každého života. Což nejsou oni našimi bratry, což nemůžeme všichni brát podíl na jejich záchraně v poslední chvíli, samozřejmě pod podmínkou, že budeme mít také jejich odvahu k sobě, jejich čistou vůli, jejich odvahu dát se cele Tomu, který se dal první jim? Ale musíme to chtít celou hloubkou svého svědomí a své bytosti a nenechávat si nic v záloze pro své sobecké uspokojení a pro své sobecké požitky.
Ale napadne nás někdy, že už jsme opravdu na konci, že máme před sebou jenom několik dní života? Jestliže však to necháme dojít až k posledním chvílím, budeme mít ještě sílu se vzchopit a dát se, obnovit rázem všecko, co jsme celý život ničili? Ucítíme po svém boku přítomnost Toho, který odpustil kajícímu lotrovi, slíbil mu věčný život a svýma probodenýma rukama mu pomohl překročit strašlivý práh?
S věkem se mi vrací jedno z mých prvních poznání a stává s pořád naléhavějším: že nic nevzniká samo od sebe a že co je, mohlo také nebýt. ..Fyzické zákony a dějiny geologické nevysvětlují a nevyžadují tuto existenci. Tajemství zůstává, celé a nevyčerpatelné.
Platí to tím víc o člověku, o jakémkoliv člověku.
Existují, jak se zdá, psychologické, mravní a sociální zákony, které určují lidské činy a které lze odhalit pod lidskými dějinami v minulosti a v budoucnosti, jichž lze použít pro utváření člověka, pro vytváření společnosti.
Dovede člověk, který se chystá k nějakému činu, vždycky určit pohnutky tohoto rozhodnutí a hlavně předem odhadnout a ohraničit jeho následky? Ta otázka platí stejně pro osudy soukromé a osobní, jako pro události politické. Člověk, který spáchal nějaký dobrý či špatný čin, je jím vnitřně proměněn, stává se z něho v jistém smyslu jiný člověk. Ani dějinná a politická rozhodnutí nemají statickou povahu. Jejich následky se nedají předvídat. Události mění svou povahu a význam při styku s událostmi, které po nich následují. Člověk, který se rozhodl někoho zabít, neví předem, v jakého jiného člověka ho ten čin změní. Kain to nevěděl, než zabil Abela, a také Hamlet to nevěděl, než zabil Polonia. Vůdcové revolucí, kteří organizují hromadné exekuce, se domnívají, že jednají podle přesných a rozumných výpočtů, a věří, že dosáhnou činů naprosto přesně ohraničených a zvládnutelných. A příliš pozdě si uvědomují, že se vším nepočítali, a že některé následky jejich činů jim unikají. Jsou strhováni dále, než kdy chtěli. Stali by se oběťmi zoufalství, kdyby se odhodlali naslouchat hlasu svého svědomí. Jak nám dosvědčují dějiny posledního půlstoletí, většinou odmítají tuto intimní rozmluvu a stávají se cizinci sami sobě. Budou ukazovat příštím generacím tváře tvrdé a uzavřené. Hitler a jeho předchůdci a následovníci všeho možného ražení nebyli a nebudou schopni napsat své intimní paměti, upřímně zpytovat své svědomí. Pokusili se zabít v sobě „vnitřního člověka“, jako ho chtějí zabít v jiných. Ale zmýlili se, ovoce činů, které zaseli, bude jiné, než si mysleli.
…Materialistická filozofie, která o sobě tvrdí, že se opírá o vědecké poznatky, provádí racionální skok do mythu, když nám chce namluvit, že lidé budou jednoho dne naprosto spokojeni se svým osudem v čase, osudem uzavřeným v sobě, bez jakéhokoliv odvolání, bez jakékoliv brány do jiného prostoru.
Podle stejné materialistické filozofie se může člověk stát pánem sebe sama a vesmíru, když bude poslušen zákonů přírody a když bude pracovat v jejich smyslu. Svoboda záleží v poslušnosti těmto zákonům, což je totéž jako jejich ovládnutí.
Ale lidská svoboda má mnohem tragičtější a tajemnější smysl. Člověk se nestvořil sám. Nevybíráme si při svém narození ani svou dějinnou situaci, ani své společenské prostředí, dokonce ani své hodnoty tělesné, rozumové a mravní. A přesto cítíme, že jsme povoláni k tomu, abychom z nich udělali něco, co závisí na nás a co zároveň odpovídá vůli Někoho jiného. Někoho, kdo je zároveň pramenem bytí. Kdo si stačí sám o sobě, ale kdo zároveň potřebuje nás, asi v tom smyslu, jako my potřebujeme ty, které milujeme. Jemuž není lhostejné, zda ti, které miluje, jdou vstříc své spáse nebo zatracení.
Život každého z nás a dějiny jsou scénou, na které se odehrává příběh naší vůle a vůle Toho, který nás stvořil svou Láskou. Záleží na nás, abychom Ho ze své strany poznali v Jeho lásce se našli. To k Němu směřují všecky úběžníky v prostoru a času..
>>> Zpět na úvodník o Janu Čepovi