…Nešťastný a trpící člověk očekává od svého bližního , který mu nemůže pomoci jinak než slovy, aby byl schopen , nebo aby se alespoň pokusil potěžkat a zvážit tíhu břemen, které nese
...z eseje Svět lidský a nelidský - více viz v příloze č.1.

Dílo Jana Čepa ( narozen 31.12.1902 v Myslechovicích u Litovle, zemřel  25.1. 1974 v Paříži) je silně poznamenáno rodným krajem a prostředím početné venkovské rodiny s katolickou tradicí, v níž vyrůstal a v níž se mimo jiné často setkával se smrtí. Křesťanství bylo odjakživa jeho základním životním východiskem. Velký vliv na Čepovo dílo měly i obě světové války, komunistický převrat a následný doživotní nucený exil. Emigroval v srpnu 1948 - většinu času až do své smrti v r. 1974 prožil ve Francii. Vlastní životopis z let 1960-1965 s názvem Sestra úzkost-zlomky autobiografického eseje (krátce po jeho napsání vážně onemocněl) nejlépe vystihuje osobnost Jana Čepa.

…Teď stojím před sebou takový, jaký jsem, jak mě vytvořil čas po mé vůli, se všemi svými mezerami, se vší svou prázdnotou, se vším, co znetvořuje mou tvář. Doba „později“ a „ještě ne“ definitivně minula. Zbývá mi poslední naděje, poslední šance: pokusit se udělat něco v poslední chvíli i se svými chybami, nedostatky a zradami. Použít své děravé a bláhové minulosti jako látky, jež by se dala oživit dopředu i dozadu..
...Více v příloze č. 2

Podle Bedřicha Fučíka, jednoho z nejbližších přátel a největších znalců díla Jana Čepa ..tento básník smrti, je zároveň básník okouzleně bolestného úžasu z tohoto světa a zrazeného duchovního poslání člověka.. Čepovi lidé jsou „odcizeni“ sami v sobě tragickou, ale až příliš lidskou nepozorností k životu. Opuštěni a bezradní proto, že se nedovedou vyrovnat s pomíjivou drahocenností života.

Ve své autobiografii Čep píše: Vkládal jsem do osudu a do zkušenosti postav, které jsem si vymýšlel ve svých povídkách a které je žily místo mne, otázky, které jsem si kladl dříve, než přijdu na řadu sám. Typickou situací, kterou místo Čepa „žily“ jeho postavy, bylo umírání.
...Viz příloha č. 3- úryvky z jediného Čepova románu Hranice stínu

Četba Čepova díla však přes častou tragičnost postav není depresivní. Díky hluboké křesťanské víře je schopen mít naději i v „beznadějných“ situacích, a díky této naději nalézt i pro postavy svých děl smysl za všech okolností. Současně však nemá slitování s mravní i duchovní bídou svých postav, vede je nejkratší, velmi strmou cestou, obnažuje je až do kosti v jejich slabosti, nerozhodnosti. Jeho soud je přísný a důsledný, až mrazí..(Bedřich Fučík). Čep nesoudí člověka, soudí jeho činy, jeho hřích.
I v Tváři pod pavučinou (úryvky v  příloze č.4) je tento postoj zřetelně vyjádřen.

Formou samomluvy nebo deníku Čepovy postavy často bilancují. S hlubokou sebereflexí analyzují svůj život způsobem, za který by se nemuseli stydět ani přední psychologové.
V příloze č.5 viz úryvky z povídek Letnice, Polní tráva, Ponocný, Zápisky Jiljího Klena.

V letech exilu už beletrii téměř nebyl schopen psát. O to víc se soustředil na úvahy a eseje, které přednášel v letech svého působení v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Jejich prostřednictvím ..se pokoušel udržet kontinuitu svobodného myšlení o základních otázkách lidské existence, násilně přerušenou v r. 1948. Snažil se tímto způsobem pomáhat posluchačům ve své vlasti, aby v totalitním režimu vlády komunistů neztratili smysl pro duchovní skutečnosti (z doslovu Mojmíra Trávníčka k Samomluvám a rozhovorům - 5. svazku Sebraných spisů z r. 1997). Projevil se zde jako vášnivý odpůrce komunismu. Jeho analýza teorie i praxe marxismu je vyjímečná obsahem i naléhavostí. Obracel se v nich i ke konkrétním lidem – přátelům, které nemohl jmenovat, v zemi, kterou musel opustit, k lidem odsouzeným v politických procesech po r. 1948 k dlouholetému věznění… Mohl být nepřesný nebo se dokonce mýlit v oné oblasti, jíž se ostatně úzkostlivě vyhýbal, tj. v odhadu politického, ekonomického a sociálního vývoje. Naproti tomu byly mu však vždy jasné morální a duchovní základy i úběžníky historie i lidského života, a nemýlila se jeho úzkost o člověka, (..) úzkost z osudového člověkova rozdvojení, vůči němuž se – programově k tomu po léta vychováváni – stáváme lhostejnými nebo je pokrytecky popíráme (Mojmír Trávníček).

…Jsme přesvědčeni, že komunisté překročili to, co nazývali staří věčnými zákony. A že duchovní vesmír člověkův se na ně zřítí právě tak, jako by se zřítila hvězdná obloha na toho, kdo by se ji pokusil vyšinout z její hvězdné dráhy.
(dál viz úryvky z eseje Břímě našeho času a Svět lidský a nelidský v příloze č.6).

I ve svých meditativních esejích z doby exilu se projevil jako hluboký znalec lidského nitra.

Jako křesťan se v exilu pokoušel odhalit a překonat- řečeno slovy Karla Komárka tragické nedorozumění křesťanství se světem. V tom je samo ostří jeho díla a typický znak jeho osobnosti.

V tom je také inspirace pro nás v hospici. Také proto je Čepovou dílo součástí našeho myšlenkového základu.

>>> Zpět na úvodník o Janu Čepovi