Svět lidský a nelidský

…Smrt. ..Onen veliký krok do neznáma, buď jak buď obklopený úzkostí…Smrt, událost nejméně přirozená ze všech přirozených událostí. Neboť se nám nechce brát tak úplně doslova holedbání těch, kteří tvrdí, že tuto úzkost nikdy nepoznali, že se smrti nebojí. Toto tvrzení může být výrazem buď neupřímné pýchy, nebo zvláštní otupělosti. Vždyť i zvířata, která snad nevědí předem jako lidé, že musejí umřít, se uchylují se svou smrtí do samoty, jako by byla hnána podivným studem.

…Podstatnou a neoddělitelnou vlastností lidského údělu je bolest a smrt. Každý člověk nějak trpí a každý člověk jednou umře: to je těžké dědictví, které leží na lidském pokolení a z kterého není vysvobození přirozeným způsobem. Od utrpení a smrti neuchrání nikoho ani majetek, ani moc, ani vědění. .Zůstává neoddělitelnou částí lidského údělu, zůstane jí až do konce časů, až do rozuzlení pozemského dramatu lidstva.. Aby člověk přijímal smrt docela klidně a tak říkajíc přirozeně, k tomu by bylo třeba, aby v něm vládla harmonie, která by byla, jsme v pokušení říci, nepřirozená a méně než lidská. Bylo by k tomu třeba, aby všechny naše schopnosti a všechny naše touhy plně uzrály a byly plně ukojeny, aby na konci našeho života nezbývalo místo pro lítost nad úmysly a nadějemi zmrhanými, nad činy nedovršenými, nad křivdami utrpěnými a spáchanými, nad tím, co mohlo být a nebylo, ať naší vinou nebo bez naší viny. A bylo by zejména třeba, aby se lidský duch, jednou probuzený k vědomí, smířil snadno a bez hrůzy s naprostým a konečným přetržením tohoto vědomí, s naprostým a definitivním odtržením od věcí a od lidí, které poznal a které miloval, aby dovedl přijmout jako něco přirozeného a samozřejmého, že bude náhle ponořen do nicoty, do tmy bez paměti a bez pokračování. K tomu, aby byl člověk schopen takto přijímat smrt a pomyšlení na smrt, by musil být méně než zvířetem, ba méně než rostlinou. Musil by zrát nevědomky k svému konci jako plod, a spadnout jedné chvíle k zemi, když se jeho stopka uvolní od větve.

Ve skutečnosti víme všichni, že tomu není tak. Stává se mnohým z nás, že i dočasná ztráta souvislého vědomí, kterou je pro živé lidi spánek, je doprovázena podivnou úzkostí, která nám brání usnout. Nikdo z živých nemá zkušenost vlastní smrti. Ale ti z nás, kdo viděli umírat, vědí, že nikdo neumírá lehce a s radostí, a že neumírají vždy nejsnadněji lidé staří, o kterých bychom si mohli myslet, že toho zkusili na světě dost, dobrého i zlého, a že by měli uvítat smrt jako žádoucí odpočinek.

Neboť to je právě to, že nejistota před smrtí trvá jak pro věřící, tak pro nevěřící..Posledním a svrchovaným pokušením některých svatých ve chvíli umírání byla myšlenka: Což byla-li moje víra klamem, což není-li na druhé straně nic? Nevěřící opět, kteří by chtěli umírat s přesvědčením, že smrt znamená naprostý konec jejich individuálního života a vědomí, zápasí s nejistotou pro ně hroznou: Což když jsem se mýlil. Což mají-li pravdu ti, kteří vědí, že na druhé straně něco je?

Tato podivná nesrovnalost ostatně protíná celý život člověka na zemi. ..Podivná přirozenost člověka, který se zdráhá uvěřit v svou nesmrtelnost, a kterému na druhé straně nestačí úzké hranice jeho pozemského času. … S lety se prodlužuje vzdálenost, kterou má člověk za sebou, a zkracuje se ta, kterou má ještě před sebou. Přirozená naděje se stává čím dál těžší. Má čím dál tím méně fyzické opory, na kterou by se mohla zavěsit. Majetkem stáří už není budoucnost, budoucnost plná možností a slibů, ale nenapravitelná minulost, jejíž tíha hrozí zvrátit namáhavě udržovanou rovnováhu. Stárnoucí člověk už musí umět doufat hlavně pro druhé, pro sebe málo nebo nic…

>>> Zpět na úvodník o Janu Čepovi