Jan Čep: Hranice stínu
…Když zase seděli proti sobě u stolu, ozval se výměnkář: „Poslouchej Prokope, co bych ti chtěl říci. Nevěděl jsem tak dlouho, jste-li na světě, ty a tvá matka, a nemyslil jsem, že se ještě uvidíme. Nenadál jsem se, že mne tu Bůh nechá tak dlouho, mně i druhým pro ostudu..
Prokop chtěl protestovat, ale pak sklopil hlavu.
„Tvá matka nedostala, co měla dostat, protože jsme oba propásli chvíli, kdy nám to oběma ještě mohlo být platno. Myslil jsem si vždycky, že se jí spíš sluší, aby řekla první slovo..Dnes je mi líto, že jsem to neřekl já. Měl jsem rád tvou matku chlapče-.“
„Vím, žes sem nepřišel proto“, řekl stařec na odmítavý posunek vnukův. „Neměl´s mnoho příležitostí něco ode mne čekat. Možná že ani sám nevíš, proč jsi přišel, ale já ti to řeknu Prokope. Přišel´s sem od své matky, abys mi řekl, že věděla, že ji mám rád. Aby to bylo mezi mnou a jí vyřízeno ještě na této zemi…“
„Přišel jsem vám říci“, řekl Prokop, „že ona na vás myslila do poslední chvíle. Ale máte pravdu. Byla hrdá a nechtěla utíkat od břemene, které na sebe sama navalila…“
Starcovy kostnaté ruce ležely sepjaty ve světle stolní lampy, zatímco jeho skloněný obličej byl zakryt stínem.
„Takoví jsme všichni,“ řekl tiše. Pak se zase obrátil k Prokopovi.
„Nevím, na koho ještě na světě spoléháš,“ řekl, „ale jsi mlád a jistě doopravdy nevěříš, že by pro tebe byl se vším konec. Mne nepotřebuješ, to se rozumí. Dost dlouho ses obešel beze mne. Ty i tvá matka. Ale já potřebuji tebe, Prokope. Ty mi budeš držet rovnováhu na této straně, když už já pro sebe t nebudu moci hnout prstem. Ty tady budeš za mne vyrovnávat dluhy, které jsem nezaplatil.“
Jan Šimon upíjel ze své sklenice, a najednou řekl: „Vždycky jsem si myslíval, co se asi děje v knězi, když připravuje nemocného na poslední cestu. Umírající se přece chytá každého jeho slova a chce mít jistotu, že bude zachráněn.“
Páter Martin se na něho chvíli díval, jako by chtěl uhádnout, kam s tou řečí míří. „Ano,“ řekl pak pomalu, „to nebývá lehké. Kněz především musí věřit tomu, co říká. Ovšem i tohle se musí proměnit v rutinu-“
„Všichni lidé bezpochyby neumírají stejně,“ řekl Prokop.
„To je pravda,“ odpověděl farář. „Viděl jsem už smrti tak lhostejné, že mi slovo mrzlo na jazyku. U někoho se naopak v poslední chvíli probudí taková fantazie a úzkosti, že mu celý život stojí před očima jako jediná výčitka a lítost nad lítost. Představte si, že člověk najednou za sebou vidí ten řetěz křivd, a všecko je nadarmo„..
„Nejzajímavější je to, „ skočil mu do řeči Jan Šimon, „že si člověk při vší síle své fantazii neumí představit svou vlastní smrt. Člověk si nedovede vypočíst, co by cítil, kdyby umíral, třebas z vlastního rozhodnutí.“
„Ano,“ řekl Prokop, „lidé o smrti mnoho mluví, ale málokdo ji bere vážně, dokud mu nestoupne na chřtán. Představte si ten úžas: tak tohle jsi ty? Možná ostatně, že všechny pocity, kterých člověk při tom zakouší, mu nejsou tak docela neznámy.“
Farář mlčel a jeho oči se upíraly na stěnu, do výše probodených nohou Kristových. Neodvrátil jich odtamtud, ani když se ozval zase hlas Jana Šimona.
„Co byste dělal,“ ptal se ho Jan, „kdyby vám pod rukama umíral člověk, kterého byste měl rád a pro kterého byste nemohl udělat nic, pranic, protože by jeho vůle byla vzepřena do posledního dechu-?“
Prokop pohlédl na přítele tázavě, ale páter Martin sotva pootočil hlavu. „Ano,“ řekl pomalu, „to není k smíchu. Odchází jich tolik, a jsou odkázáni jenom na sebe. Ale co mohu já“-jeho mocná ramena se nahrbila-, „než doufat pro ně v milosrdenství?“
Jan Šimon byl opřen v pohovce, pravou ruku měl za hlavou. Jeho zuby trochu prosvítaly z pootevřených úst.
„Rád bych věděl, co vlastně má Bůh za lubem,“ řekl s podivným ostnem v hlase. „Lidem už je skoro všechno jedno – už by jim ani nevadil. Člověk by ho chtěl někdy udeřit v tvář, aby se něco stalo. Slyšet burácet jeho hlas, cítit jeho ruku, jak hněte člověkovo srdce, mít jistotu, že je to on, který zdvíhá na člověka pěst“
Prokop se lehce otřásl, jako by mu přeběhl po zádech mráz. Šimon se nehýbal, jeho hlava byla zvrácena dozadu, a odrážela se na pozadí večera sinavým obrysem. Mračna, která plula po obloze, byla ze strany osvětlena vycházejícím měsícem a podobala se vzdutému moři.
Páter Martin konečně vstal – jeho pohled neopouštěl spodek krucifixu – a řekl chraptivě: „Jak jsi nedočkav , Jene! ( Nikdo si v té chvíli nevšimnul jeho tykání). Kdo ví, jak dlouho už chodí Jeho stín za tebou. A my všichni – kdo ví, podle jakého plánu už jsem rozestaveni!“..
„Pojďte dědečku,já vás zavedu domů,“ pokusil se mu Prokop domluvit, ale stařec zakroutil hlavou.
„Počkej ještě, hochu, až si to tam u mne ( pozn. : až zemře) vypořádají,“ řekl. „Jakživ jsem neviděl takový kravál. Vyčítají si hříchy do devátého kolena.“
Zatímco Prokop bezradně mlčel, sedal už si stařec na patník, který trčel z meze, a ukazoval mu rukou, aby se posadil k němu. „Tys dnes asi zapomněl, že jsou u nás také hody,“ řekl trochu trpce, „ale oni nezapomněli. Hrnulo se to k nám od rána, a všude jich bylo plno: na dvoře, ve světnicích, ba i po komorách rejdili a dupali, div mi strop nespal. Taková cháska!“ Stařec se škodolibě zachichtl. „Člověk teprve vidí, co má příbuzenstva.“
Prokop hleděl dolů k Zavadilovu gruntu, jehož lomenice byla ostře osvětlena měsícem, a bezděky ho zamrazilo.
„I hluchou tetičku Stázku z hor jsem tam zahlédl,“ řekl zase stařec, opíraje se lokty o kolena. „Chodívala k nám každý rok na pouť. Mívala na hlavě vlňák a na ruce kabelu, seděla celý den v kuchyni a žvýkala vdolky. Ale dnes tam tahala za kabát jednoho, který se trochu podobal mému dědovi. Bůh ví, co jí zůstal dlužen, ale myslím, že mu to neprojde jen tak. Kdo by to řekl do hluché Stázky!“
Starcův smích zněl tentokráte dlouho a tiše jako šelestění suché trávy.
„Mne si vůbec nevšímali, jako bych k nim ani nepatřil. Jenom tvoje babička si sedla na chvilku ke stolu proti mně, ale jenom tak napůl židle, jako když má někdo naspěch. Seděla tiše, nemluvila a dívala se z okna. A pak jsem ji už neviděl.“
„Pojďte už dědečku,“ naléhal znovu Prokop, dotknuv se starcovy ledové ruky. „Je vám zima!“
„Škoda, žes při tom nebyl,“ řekl zase stařec, neposlouchaje ho. „Však jsem na ně křičel: Počkejte, počkejte, mám tady ještě jednoho, ten do toho má také co mluvit!- Ale ty ses zatím potloukal, bůhví kudy.“
„Myslíte, že by se ke mně hlásili?“ zeptal se Prokop.
„Hlásili – nehlásili. To bys koukal, kolik je ti jich podobno! A byl by ses trochu styděl, kamaráde – já jsem se také styděl. Člověk si myslí, že má nějakou chybu, o které nikdo neví – a najednou tam uvidíš chlapíčka, který má tvou tajnost přilepenu na bradavici.“
Stařec zase propukl v svůj šelestivý smích, ale už se nebránil, když ho Prokop vzal pod paží a pomáhal mu na nohy. „Byl bys třeba víc věděl, na čem jsi. Ti všichni ti teď budou svěřeni, až já budu patřit mezi ně. Ale tak zhurta mi nemusili oznamovat, že už to bude brzo!“
Prokop vedl starce po mezi, sám šlapaje ve strništi. Zahlédl v měsíčním světle krtka, který se proplétal mezi stonky, čichaje rypáčkem v hrudkách. Ze vsi k nim zalétl úryvek taneční muziky a Prokopovi znovu přejel mráz po zádech.
…Když přišli zahradou do stavení, byly všechny dveře otevřeny a měsíční světlo leželo na podlaze jako strašidelný koberec. Stařec mlčel a drkotal zuby. Prokop ho položil do postele a naházel na něho peřiny. Pak si sedl k oknu a poslouchal kroky lidí vracejících se z hospody a šepot milenců, kteří ještě posedávali po lavičkách. Stařec oddychoval stále klidněji, a když se nad ním po chvíli Prokop nahnul, spal s ústy pootevřenými.
Vrátil se zase k oknu a natáhl se na lavici. Když otevřel oči, viděl s úžasem, že je bílý den.
..Od oné pouťové noci starý Zavadil v Habřinách nevstával z postele a jeho hlava se den ode dne propadala, jako by se její vnitřek stravoval. Někdy byl celé dny jako v mátohách a vyslovuje s námahou nezřetelná slova hleděl na Prokopa jako na nepřítomného. Ale pak se zas probral, chtěl jíst, a spojoval představy ve srozumitelném pořádku. Vzpomínal si na některé podrobnosti z mládí a viděl je v tak ostrém světle, že z toho šel na Prokopa mráz. ..
Prokop poslouchal jeho chraptivý hlas, který se chvílemi měnil v šepot nebo docela usínal, zatím co po stěnách klouzalo tiché zářijové slunce a kývaly se stíny starých jabloní. Zdálo se mu to chvílemi jako sen, to světlo v oknech na zdech, křik vrabců v zahradě a hovory tohoto umírajícího, z kterých slyšel jména lidí dávno ztrouchnivělých, ale najednou tak živých, že viděl jejich tváře, jejich posunky, barvu jejich očí.
Jak se to všechno mísilo! Jeho matka, kterou znával jenom nahnutou nad neckami s prádlem nebo s šitím v klíně, najednou pobíhala po statku s veselým smíchem, s copem v zádech, s očima zářícíma, a všude bylo plno hlasů a radostného bzukotu, jako když včely vyletují z úlu za červnového dne a vracejí se obtíženy kořistí.
„Je tu jako před velkými svátky nebo před svatbou,“ říkal stařec na posteli se suchým úsměškem. „Cosi se chystá, cosi se chystá, všechny dveře jsou otevřeny a na dvoře je jako na pražském mostě. Rád bych věděl, bude-li to tak až do konce, anebo dostanu-li ještě strach. Ona se už tady potlouká, hubená teta v bílém šátku, už mě trochu lechtá pod krkem, ale to je ještě žert. Až mě zmáčkne doopravdy-až na mne vycení zuby-rád bych věděl, dostanu-li strach?“
…„Zdá se mi to tak přirozené, že tu u mne sedíš a čekáš se mnou na mou těžkou hodinku,“ řekl jednou Prokopovi a modrá barva jeho duhovky se na chvilku rozsvítila. „Co chybělo – a byl bych tu ležel sám jako zapomenutý střep ve vyhořelém domě.“
Prokopovi se to také zdá přirozené, že tady sedí a poslouchá starce, kterého už za chvíli nebude. A cítí opět – cítí to tak, že by se z toho málem dal do pláče nebo do zpěvu – že nemohl udělat nic jiného než přijít sem a sednout si k tomuto smrtelnému lůžku. Všecko ostatní je vedlejší. Kdyby byl na sebe strhl slávu celé zeměkoule a promeškal toto dostaveníčko, byl by se dopustil nenapravitelného omylu.
Ano, ale stařec umírá. Co nevidět se rozplynou obrazy, které se kladly do jeho paměti po celé století, zmizí podoby lidí, které prošly jeho životem, jejich poslední stopy v prachu této země budou smazány a přikryty jinými stopami.
…Stařec neumírá sám. Umírá s ním všecko, co viděl a přijal od druhých, když začínal svou cestu. Všecko, o čem vydával svědectví tak pozdě do jiného času, uprostřed kterého stál zbloudilý cizinec. Umírá ten, který v sobě spojoval vzpomínku na neblahého Napoleona s předtuchou velkých pohrom, která chvěje tiše nervy jeho mladších bratří.
Prokop Randa věděl, že slavnostní okamžik se blíží, že již jest přede dveřmi. Nemyslil na to, že sedí sám u tohoto lůžka – až zůstane sám, až odnesou toho, který teď ještě dýchá. Nebyl sklíčen. Zmocňovalo se ho podivné vzrušení, tak jako když někdo cítí, že pro něho bije rozhodující hodina – že má vložit nohy do šlépějí, jejichž směr ukazuje jistou světovou stranu.
„Ty jsi můj dědic,“ říkaly oči starcovy, neboť hlas už vypovídal. „Ty jsi moje krev a moje duše. Ty budeš vydávat svědectví místo mne. Nechávám ti všecko, co bylo má časná i věčná naděje, nechávám ti starost o sebe i o své nebožtíky. To bude tvá záloha, až budeš váhat uprostřed beztvarého času, tvá hradba, až budeš příliš sám a obnažen.To bude také tvé závaží, milý hochu, tvé břímě, které budeš muset vzpírat, které budeš muset dovléci před tvář boží. Vím, naložili jsme ti toho hodně, byli jsme taková nevázaná cháska, Bůh nám odpusť! Ale za to máš mezi námi mnohé, které´s neznal a kteří tě milují – považ, kteří tě milují!
Miluj je, miluj je, a bude ti všecko lehčí, všemu lépe porozumíš a bázeň nebude mít moci nad tvým srdcem!“
Starý Zavadil umíral. Byl už tak zvyklý, že před ním tento okamžik stále ustupoval jako letní duha, že se z počátku nemohl zbavit nedůvěry. Ale potom poznal, že tentokráte je to ono, a měl se k dílu. V té chvíli přestal myslet na to, co je okolo něho a co s ním zůstane, a napjal zrak dopředu, číhaje s bázní a pokorou na trhlinu, kterou se co nejdříve vyhrne věčné světlo. Prokopovi a ostatním, kteří byli nejblíž, se zdálo, že se náhle zavřel, jako by mezi nimi vyrostla zeď.
„Takové to tedy je,“ myslil si umírající a bránil se ze všech sil proti mátohám, které mu chtěly přikrýt jasnost prosakující odevšad, a přece jako by odnikud. Chvílemi měl pocit, jako by musel rozhrnout nějaké houští, jako by se musil prodírat dopředu, ale nohy se za ním opožďovaly, jako by je podrážela tekoucí voda. „Já snad nikdy nedojdu,“ pomyslil si s úzkostí a na čele mu vyrazil pot. Ale v zápětí ho napadlo: „To je to, čemu se říká smrtelná úzkost,“ a zase stál vně kruhu, do kterého musil stůj co stůj proniknout, a zase musel začínat znovu.
…Umírající se ještě potýká. Vidí dvůr zalitý sluncem, slepice hrabou ve vlhké hlíně mezi trsy kopřiv, a najednou vyrazí ze stáje krásný vraný kůň. Ach, vždyť je to Hošek, jejich Hošek, který jednou spadl do hnojiště a zlomil si nohu. „Chyťte ho, chyťte ho!“ Chce vykřiknout umírající, ale zarazí se včas. „Tohle je ještě na této straně-“ myslí si: „Řekli by, že se matu.“
Pak zas vidí jabloň v zahradě, tak krásně zelenou, oblitou světlem tak podivně líbezným a sladkým, a všude je ho nastláno, světla jeho dětství, které si zvykl pokládat za věc nenávratně ztracenou – a hle, najednou vidí, že se zmýlil. Už už po něm natahuje ruku, ale vtom se do něho pustí oblak bělavé mlhy, vniká mu do úst a do očí – chce se mu nadzdvihnout , chce poodrhnout ten dotěrný závoj – a padá do podušek, proklán ostrým paprskem, který si k němu znenadání prorazil cestu.
…Prokop udělal pohyb člověka, který se probírá ze snu nebo z opojení. Uvědomil si naráz všecku změnu, která se s ním stala. Až do této chvíle bylo všecko zahaleno v přísvit očekávání a měkké představy – a hle, tady je skutečnost. Tady je přítomný okamžik, tvrdý a bílý. Nezbývá než jít rovnou kupředu, krok za krokem, a nečekat útěchy od lidí. Jest kdesi sladké jádro, ale polámeme si ještě všechny nehty, než se k němu dostaneme...
>>> Zpět na úvodník o Janu Čepovi