Polní tráva
…Čas, živel všudypřítomný a nehmotný jako vzduch. Zmocní se nás od samé kolébky a vnadí nás nejprve sladkými touhami mládí, nadějí ustavičně rozběhnutou vpřed, opouštějící netrpělivě přítomný okamžik, který zklamává. Láká nás přeludem budoucnosti a uhýbá dál a dál před naší pošetilou nenasytností, zahalen oblakem vůní. Pronásledujeme ho omámeni, nevšímajíce si, jak závratnou rychlostí kolem nás prchají drobné věci země, z kterých je složen všecek náš život. A najednou zpozorujeme, že jsme se přehoupli přes vrchol a slunce že se začíná naklánět nad naším obzorem.
…Tomáš Suchomel viděl v tu chvíli svůj dosavadní život jako kresbu velmi nezřetelnou a ustavičně přerušovanou. Nezdálo se mu, že by ho potkalo něco, co stojí za vyprávění. Jeho jediným dobrodružstvím byla ta krátká a nepovedená epizoda z neslavné vojny, a všecko ostatní ,-na příklad hrůza oné zimy, když (jeho žena) přestávala vidět a myslil, že oslepne nadobro- to byly jenom beztvaré trampoty
Kdyby měl vypravovat, co bylo v jeho životě nejdůležitějšího, musil by mluvit o hudbě, kterou mu zpívaly věci, voda na potoce a cesty vinoucí se rovinou a v boku strání, louka v podvečerním slunci, modravé pahorky na obzoru proti nebi, pruhy měsíčního světla napříč zahradou. Musil by mluvit o melodii světla, která mu vystupovala z některých lidí jako strýc Dódor, Kristýnka a Anče, nebo ze slov některých básní, které čítal jak chlapec..Musil by zejména mluvit o svém vytrvalém pocitu, že je na zemi poutníkem , který prochází mezi lidmi jako stín a zasnubuje se s nimi jaksi příliš zlehka, jako motýl nebo paprsek slunce s květinou. A musil by se, stárnoucí šedivý muž, s rozpaky přiznat, že žije ustavičně v jakémsi očekávání , jako by se před ním den co den měl rozevřít obzor nějaké nové krajiny, jako by se měl ještě setkat s někým drahým a vzácným, kdo konečně vyplní zející mezeru jeho nepokojné touhy. Ale k tomu ke všemu se mu nedostávalo slov, a ostatně by ho nebylo nikdy napadlo, aby se o tom komu zmiňoval. Pokládal to všechno za svoji slabost, kterou je nutno skrývat, nemá-li člověk vypadat jako podivín.
..Cítil, že svoboda je právě je právě tak neodlučnou částí lidského údělu jako tíha těla, starost a práce. Že je to jeho dražší část, světlo a píseň, závdavek nesmrtelnosti…
..Voda v potoce za Suchomelovou zahrádkou se zdála ustavičně táž, ačkoliv se obnovovala každou vteřinou. Zkus se chvilenku opozdit, a už ji nedohoníš…Právě tak to bylo s časem, který dýchal Tomáš Suchomel: byl pořád stejný jako neměnná barva jeho dní, a najednou se mu ozval zarážející tíhou ve všech údech..
..A tak tu teď sedává, unavený poutník, za plotem zahrádky, a poslouchá bublání potoka, který mu ustavičně něco vypravuje, čemu nikdo jiný nerozumí. Poslouchá od rána do večera tu konejšivou píseň, která přichází odkudsi z dávna a snaží se ho ustavičně o čemsi přesvědčit, něco mu připomenout. Je v ní všecko trochu zpřeházeno, tak jako v jeho vlastní paměti. Není to příběh. Je to jenom tlumený zvuk. Zpívající hlas, který se mísí s šuměním stromů a letem oblak, se světlem modré oblohy, v které se zajíká neviditelný skřivánek. A i ta píseň jakoby chvílemi umlkala, zamžívajíc se vysokým bílým oblakem snu, z kterého se prodírá jiná melodie, sotva slyšitelná: toužebná melodie jeho mládí, zapadlá za devaterými horami jako zbloudilý pták, a náhle tak neuvěřitelně blízká jeho srdci.
Letnice
..Snad uplynul rok, snad dvě léta. Některé okamžiky našeho života nemají souvislosti. Vidíme zřetelně cestu s travou a nahoře bílá oblaka, ano, je to ticho nedělního odpoledne, které se protahuje, nějaká žena jde s mošnou po silnici, snad služka, která byla navštívit příbuzné v třetí vsi – ale bylo to přede žněmi nebo po žních, bylo nám devět let nebo jedenáct? Vůně těch chvil se vrací znenadání, narážíme na ně jako na neviditelné obláčky, které těkají přes hranice času, tak jako lodičky bez kotvy a bez kormidla, ale nevíme, kam s nimi. Možná že jsou to pouhé přeludy našich smyslů a naší obraznosti, a naše tesknota se obrací do prázdna za něčím, co nebylo a co je jen prchavým odrazem z jiného světa, jako když unikne paprsek světla škvírou zpod nedovírajících dveří…
Ponocný
..Když stál před vyhlídkou na zorané podzimní pole, které přes svůj nepatrný svah zakrývalo celý obzor, v tom okamžiku, když se najednou cítil uzavřený do kobky, v které se udusila duše jeho nebožtíka otce, udělal Josef Brach objev, který mu nahnal víc hrůzy, než kdyby byl před jeho očima vybuchl granát. Neboť toho dne a v tom okamžiku pochopil, že onen příkrov, který leží na jeho vnitřní svěžesti a který dosud pokládal za prozatímní, se už proměnil v tvrdou vrásčitou kůru, a že jisté schopnosti, o kterých se domníval, že je může kdykoliv probudit z polodřímoty, už v něm odumřely navždy. Pochopil najednou, že je mu padesát let, až je to padesát let zbůhdarma utracených, že to bylo jeho padesát let, a že on to byl, kdo jich ničím nevyplnil a kdo teď stojí nad jejich prázdnotou. Několik jasných a vonných chvil, které dosud zářily v jeho paměti jako vzpomínky z dětství, onen začátek lásky k Cilce Rýznarové, kterou si tak horempádem pošpinil, a těch několik divných okamžiků, které mu vytryskly uprostřed válečného pekla tak jako tichý paprsek slunce, potřísněný krví- to bylo všecko, co bylo lze nalézt trochu živoucího v té těžké a mrtvé hmotě, rozryté neplodnými brázdami, která se jmenovala jeho život. To byla jeho hřivna, kterou zakopal, jeho jediná příležitost, která mu byla dána, aby si urval svůj světlý zlomek věčnosti. Jeho jediná příležitost, a on ji zahodil…
Zápisky Jiljího Klena
..A v tom Petr Marek znenadání řekl: „Představ si, jak by to bylo strašné, kdyby nebyl Bůh…nezdá se ti, že se svět podobá okoralému ovoci, jehož puklinami prosakuje světlo? Víš, řekl bych, že bolest a zlo a nečistota nesahají nejhlouběji: nejhlouběji je radost..“
Cítil jsem, jak mnou mráz probíhá od hlavy k patě. Byl jsem tenkrát ještě mladík velmi nezkušený a mlsal jsem ze všeho jako motýl: z vědění, z krásy, z tajemství. Měl jsem pocit, že mám před sebou ohromnou rozlohu času a napínavých zkušeností a nestaral jsem se o jejich obrys a směr. Byl jsem si tak jist svými schopnostmi, že mě ani nenapadlo, že bych nemusil ve všem dosáhnout svého…Zahleděl jsem se s úžasem na tohoto mladíka ještě nevybaveného ze selské skořápky-oč jsem se já cítil hybnější, ačkoliv jsem byl stejného původu! – který bere věci tak rozmyslně do ruky, váží je a ohledává, který si je vědom své omezenosti a je s to už předem obětovat kus území, o kterém ví, že ho nebude moci obhájit…
„A také jsem četl Shakespeara,.(pokračoval Marek). Víš, tam je to, co ti dnes nemají: cosi velkého a rytířského, ochota přijmout tragiku života. Vědomí, že život je posvátný a slavný a že se jisté věci nesmějí obracet naruby. Může se tomu říci víra,“ dodal trochu prudčeji a pohodil rukou.
Mlčel jsem. Cítil jsem to jako on a ptal jsem se v duchu: co tedy dělat? Byl jsem příliš zaujat sám sebou a dychtiv shromažďovat jenom sám pro sebe. Ale kolikrát jsem si potom vzpomněl na tento rozhovor, na skrytý život tohoto neznámého.
Teprve když začne člověk zkoumat suť svého minulého života, uvědomí si, co je v tom zapomenutých křivd. Petr Marek mě měl opravdu rád a kdo ví, k čemu mě potřeboval. Zamyslil jsem se někdy nad tím, oč jsem mohl udělat jeho život těžším, místo abych mu pomohl? Mám-li jít až do konce těchto nenadálých a trapných vzpomínek, musím se přiznat, že jsem tenkrát odtud utekl bez rozloučení, jako zloděj. Petru Markovi jsem ani nepodal ruku..
Jak si člověk snadno zvykne! Není tomu ještě ani rok, co jsem počítal svůj život už jenom na hodiny. Měl bych být vděčen za každý den, který mi byl přidán, a já to málem přijímám jako samozřejmost, ba dělám si ještě podmínky. Když jsem měl první srdeční záchvat a přišel jsem potom k sobě, zježily se mi vlasy na hlavě hrůzou, že bych byl mohl sklouznout do věčnosti tak znenadání. Ach, jenom trochu místa ještě, říkal jsem si, abych si měl kam stoupnout, abych se mohl rozehnat k zápasu. Ale bylo mi, jako bych stál v boku skalní stěny, která se sesouvá a každou chvíli mě může strhnout sebou.
..Právě za těchto pošmourných dnů se mi zase několikrát zjevil onen modrý kus oblohy prosáklý světlem, který jsem viděl z patia Ruizova domu v Palmě. Odtamtud jako ze dna studny jsem pochopil, co je to světlo, a zároveň se mi vynořila slova Petra Marka, zrazeného přítele, ubohého českého vojáčka, padlého v boji za cizí věc: nejhlouběji pode vším je radost.
Vytrysklo to na mne jako sladký příval, byl jsem oslněn a poražen jako Šavel. Deux est lux, vzlykal jsem, hledě do roztrženého modra nad hlavou a cítě otevřenou ránu v srdci.
Zestárl jsem, znovu jsem zrazoval a zapomínal, ale ta rána ve mně zeje dosud, a je to mé největší bohatství. Na dně vší bolesti je radost, tam, kde už nejsme my se svou zlostí a sobectvím.
Zestárl jsem, ale ještě mi snad zbývá nějaký čas života. Jak s ním naložím? Hle, utekl jsem sem, ale už nevím, co jsem tu hledal. Poznávám ještě jednou-kdy už to bude naposledy!-že nestačí zachránit sám sebe, že pro člověka není takové záchrany. Co tedy?
…Obloha byla ten den tak modrá a hluboká, že z toho na mne šla závrať. V jakou slávu je náš svět zahalen! Nejhlouběji pode vším je radost, pomyslel jsem si skoro zároveň s prvním zakvílením oddané písně skřivánka, který se vznesl nad žitem a bořil se mírným krouživým pohybem hloub a hloub do modrého živlu nasyceného světlem. K čímu podobenství je ten pták stvořen, že může zpívat jenom takhle, stoupaje výš a výš? Proč on jinak než ti druzí? A jaká vroucnost, jaká vášnivá vděčnost, jaké vyznání lásky Stvořiteli i stvoření!
Nad fotografiemi jsem proseděl celé odpoledne. Nikdy jsem se s nimi neschovával, spousty jsem jich bezpochyby potratil a spálil a divím se, že mi zůstaly právě tyhle. Můj otec s matkou, když jim bylo kolem čtyřiceti, v svátečních šatech narychlo přehozených, děd z otcovy strany , kostnatý, pánovitý a prudký, který už po svém otci zdědil přezdívku Diviš.. Ve všech těch tvářích nalézám vlastní rysy, jenomže je to vždycky trochu posunuto, přestaveno v poměru trochu změněném, proniklé kvasem nové krve. Nebyly jim neznámy útrapy, kterými jsem stižen v svém těle i v své duši, a kdybych mohl vidět spektrum jejich vášní…A přece, vím, je jistý paprsek, který mě liší ode všech a dává mi podobu, kterou si nemohu s nikým zaměnit.
Je zvláštní, že tu stojím před nimi jako chlapec, ačkoliv se mnozí z nich nedožili mého věku a můj otec, na příklad, byl zrovna tak v mých letech, když umřel. Hledí na mne všichni jaksi tázavě, s jakýmsi očekáváním, z kterého je mi úzko. Byl jsem možná z těch, kterým bylo nejvíc naměřeno, a co jsem s tím udělal? Jakou kořist jsem přinesl z toho dlouhého potulného života, do kterého se rozbíhal s takovou sobeckou sebedůvěrou? Bojím se, že budu při konečném účtování shledán chudším než nejubožejší z nich…
…Dělám bilanci, a ačkoliv by se mohlo nezkušeným zdát, že jsem měl štěstí a že jsem dělal kariéru, nevypadá to se mnou valně. Můj původ byl selský, ale kdo ví, co jsou sedláci v našem kraji, pochopí, že vývoj našeho rodu byl zcela přirozený. Nebýt pohrom, jejichž logika nám není patrná, nebýt války a smrti mého bratra, nebýt smrti mé ženy a mého synáčka…Ještě do nedávna mělo „proč“, s kterým jsem se obracel k těmto nenadálým koncům, odbojný přízvuk. Patrně to hlavní neznáme a nechápeme ještě, na kterém rozcestí jsme zbloudili. Ale to jediné, to, na čem nejvíc záleží, se stalo bezpochyby tak, jak se mělo stát.
Ovšem, mohli jsme z toho mít víc, kdybychom byli bývali pozornější. Spoléhal jsem příliš dlouho na jakousi zkušenost, která rázem spojí řetěz náhodných dní a let, dodá jim smyslu. Nepochopil jsem včas, že ta nenadálá zázračná zkušenost je udělána z namáhavého úsilí každé vteřiny, že nutno mít sám sebe ustavičně v rukou. Není divu, že tolik života vyběhlo do písku a že mnoho z toho, co mohlo být životem, bylo jenom roztržitým přijímáním dojmů…
>>> Zpět na úvodník o Janu Čepovi