Teorie a praxe marxistického komunismu

…Obludná lež, která se tak vyzývavě pyšní svou vládou nad jednou šestinou světa a která stojí až po pás v krvi a utrpení milionů, zaťala se hluboce do těla celého lidstva a vynutí si, aby z něho byla dnes nebo zítra vyvržena. Lidé budou napříště lépe vědět, co je to svoboda, pravda a spravedlnost, co je to milovat a nenávidět.

…Ideologové a pedagogové strany..nejdůsledněji uplatňují zásadu, že neexistují objektivní hodnoty duchovní a mravní, že lidské svědomí není řízeno mravním zákonem, který by dělal rozdíl mezi dobrem a zlem.

…Fiasko marxistického experimentu a zhroucení komunistické utopie jsou svědectvím, že živá lidská skutečnost, ba skutečnost a povaha všech věcí existujících, neodpovídá úzké algebře marxistického pojetí světa. Zlo a utrpení není jenom v nespravedlivém zřízení společnosti, a nedá se vymýtit sebevědečtějšími hospodářskými zákony. Zlo je v samém srdci člověka a u samých kořenů jeho existence

…Jenom pro marxisty leží všecko v lidském životě a v lidských dějinách jako na dlani. Filozofie, čili nauka o moudrosti, se redukuje na vědu, a věda na techniku. Poznávání, které nemá bezprostřední účinek na organizaci a kvantitu výroby, nemá smyslu. Stačí vyřešit způsobem techniky co nejdokonalejším a nejracionálnějším problém výroby a distribuce, a vyřeší se rázem problém člověka, jeho potřeb nejenom hmotných, ale i duchovních . Tuhou racionální organizací výrobní a společenskou se automaticky vytvoří také společenství duchovní a mravní, z kterého bude vyloučen jakýkoliv metafyzický nepokoj, úzkost před smrtí, pocit, že život z této strany je jenom zlomkovitým a nesouvislým odrazem a náčrtem jakési skutečnosti transcendentní. Čas bude člověku stačit, člověk se zcela uskuteční v čase a v hmotných rozměrech své racionálně organizované existence. Čím více vyrobíte, tím více si budete moci koupit, tím budete šťastnější.

Ale v čem bude záležet toto štěstí?

Teoretikové marxistického komunismu se tváří, že tato otázka je položena předčasně, poněvadž zatím nebyly zcela vytvořeny předpoklady k jeho uskutečnění. Anebo lépe, předpoklady, které dosud byly vytvořeny metodami marxistické vědy všech věd, se zdají veskrze směřovat k něčemu docela jinému, než co znamená slovo štěstí ve všech jazycích světa.

Komunistický svět hladových vězení a nečistých koncentráků se může nanejvýš zdokonalovat ve směru přísnější hygieny a fyzické čistoty. Ale nemůže se změnit v nic jiného, než čím už je v nynějším svém nedokonalém stavu: koncentrákem a vězením. Aby v něm mohl člověk zakoušet jenom zčásti a zdánlivě to, co se dosud v lidských představách a touhách označovalo slovem štěstí, musilo by se komunistické výchově podařit, aby změnila člověka v něco jiného, než čím byl dosud: v mravence nebo v robota.

Nejsme si jisti, že si to někteří z prozíravějších komunistů neuvědomují. Jsou však už zachyceni fatálním pohybem pekelného kola, které roztočili, a nezbývá jim než slibovat karikaturu pozemského ráje těm, kterým vzali jakoukoliv jinou naději.

Avšak tragický omyl komunistů, který pokračuje vědomou lží a vědomým zločinem, neznamená, že máme přihlížet nečinně a s jakýmsi zadostiučiněním ke krachu jejich nelidského experimentu. My sice nevěříme, že bída světa, hmotná i duchovní, se dá tak snadno vyléčit, že na štěstí člověka stačí tak jednoduchý a hrubý recept, jak si představují komunisté. My naopak víme – víme to zejména my, kteří věříme po křesťansku – že nelze uniknout utrpení a tělesné smrti. Že v životě každého člověka existuje okamžik, kdy se musí položit na kříž, má-li mu být otevřen přístup do života.

To nás však nezbavuje závazku usilovat ustavičně a s vynaložením všech sil, s vynaložením svého vlastního života..

...Tajemná zlá vůle, která vnuká neuvěřitelné a nepředstavitelné mučitelské metody katům komunistické justice, se stará o to, aby jejich oběti obžalovávaly nejen samy sebe, ale také své nejbližší přátele.

Představujeme si s trnutím bolesti, ale zároveň s hlubokým soucitem a s bratrskou sympatií duševní muka ztýraného nešťastníka, který si v hrozné samotě, ve chvíli jasného vědomí vzpomíná, jak byl přinucen lhát nejen sám o sobě, pošpinit a zneuctít sám sebe, ale pošpinit a zneuctít i ty, které minuje přátelstvím a možná i láskou. Těžko si představit, že by zoufalství mohlo přistoupit k člověku v podobě krutější.

...Neúprosní inženýři, v jejichž studených mozcích se zrodil nestvůrný plán světa mechanicky přímočarého, fungujícího jako přesně zaměřený stroj, a kteří stvořili sami v sobě srdce železné, nevědí, co činí. Zbavili se už natolik lidských citů a lidské představivosti, že jim nenahání hrůzu hora zločinů a lidského utrpení, kterou denně navršují vlastníma rukama. Domnívají se, že zákony, které si povrchně odvodili z některých zákonů hmoty, vládnou i lidskému osudu. Vymazali duchovní vesmír člověka ze své osleplé mapy… Avšak hora utrpení, kterou tak chladnokrevně navršují, je sopkou, jejíž nezadržitelný výbuch rozmetá jejich bezduchou a krutou konstrukci. Kéž by jim zůstalo aspoň kousek lidského citu, aby potom mohli poznat svůj zločinný omyl a vrhnout se s pláčem na hroby svých obětí.

…Lze říci, že situace nynějšího světa, v které bylo určeno žít našim generacím, představuje všechny zřejmé i skryté konflikty lidské existence v podobě nezvykle akutní. Války, vězení, popravy, hromadné hnětení lidských myslí usměrněnou propagandou, která bere slovům jejich základní a původní smysl, udržují po léta milióny lidí ve stavu nejistoty a strachu, kladou sinavý závoj na nejprostší skutečnosti lidského života. Jako by byla ve světě rozpoutána tajemná zlá vůle, která lže s nepochopitelně klidným pohledem z očí do očí, která mučí, zneuctívá a zabíjí své oběti s krutým uspokojením. Mravní vesmír člověkův se zdá rozvrácen až do základů, a tíha lidského utrpení a lidské úzkosti je taková, že se zdá, jako by měla každou chvíli vyšinout i hvězdy z jejich pravidelné a vznešené dráhy.

Tento příkrov obecného zla a obecné úzkosti je položen přes nesčíslné množství jednotlivých lidských osudů, které se od něho zatmívají jako pole od mraku. Smrt, přítomná v každém lidském životě jako nehybný stín, který se vynořuje v zatáčkách našich pozemských cest, usadila se dnes na všech náměstích, zasedla ke všem stolům.

Obecná tragédie, která se zdá smazávat obrysy jednotlivých osudů, neodnímá tíhu, která leží na každém z nich. Oběti hromadné tragédie a hromadného teroru nemohou trpět jinak, než jako jednotliví lidé, v svých láskách a přátelstvích , v svých vztazích k osobám nejbližším. Každý z nich prožívá, každý z nás prožíváme svou vlastní úzkost, na každého z nás čeká naše vlastní smrt. Hranice našeho osobního vědomí nemohou být docela prolomeny společenstvím našeho údělu.

…Víme, že toto naše hlasité myšlení nemohou v tuto chvíli slyšet ti, kteří právě vyslechli svůj rozsudek, nebo kteří jej očekávají. Nemůžeme se docela postavit na jejich místo , a nemohli bychom vzít na sebe jejich utrpení, ani kdybychom se sami vydali dobrovolně do rukou jejich katů a zaujali místo v sousední cele. Pochybujeme ostatně, že by vědomí, že jsme uvězněni stejně jako oni a že nás od nich dělí jenom zeď nebo strop, zmírnilo jejich muka.

…Ti, kteří dnes chtějí sjednocovat svět jenom na povrchu, pouty otrocké práce a policejní hrůzovládou, vyhlazováním osobního vědomí a důvěrných lidských vztahů, nemají potuchy o hlubokém duchovním společenství, které rozprostírá nezničitelnou síť pod krunýřem jejich zevnějšího mechanismu, skrze zdi vězení, přes fyzické vzdálenosti místa a času, přes hranice ubitých lidských životů. Nemají potuchy o hluboké lidské solidaritě, která váže neviditelně všecky lidské osudy, tajemně spolupracující na díle obecného vykoupení.

…My, kteří žijeme na svobodě a nejsme ohrožováni bezprostředním nebezpečím, nemůžeme si pro tuto chvíli vyměnit fyzická ani duševní muka s těmi, kteří leží spoutáni v komunistických žalářích, vzpomínajíce si jako na zlý sen na slova, kterými museli poplivat sami sebe i druhé. Věříme však, že síla naší lásky je taková, že ji pocítí i oni. A že rány a zneuctění v nich nemohly zabít lásku, která dosahuje až k nám.

Nezáleží na tom, že svědectví, které chtěli vydat, nemohlo být slyšeno, protože bylo spoutáno a znetvořeno dřív, než vyšlo z jejich úst. Prosíme je, aby si byli jisti- a víme, že jsou si tím jisti- že jsme je přijali a porozuměli mu i v této znetvořené podobě, poněvadž jsme je zachytili u samého jejich srdce.

... Marxistické pojetí lidských dějin a lidské společnosti by se mohlo pokládat za pokus o zbožštění člověka, který chce spojit pouhými lidskými silami to, co se zdá od základu rozdvojeno. ..Marxisté se pohybují mnohem níž . Člověk pro ně existuje jen jako činitel hospodářských vztahů, a obsah jeho vnitřní radosti není blíže označen. Uvnitř marxistického člověka zeje duté prázdno.

Člověk, syn bolesti a dědic světla a slávy, však zvrátí studené výpočty marxistických inženýrů lidských strojů.

…Marxistické pojetí člověka přehlíží a vyprazdňuje vnitřní svět, který žije v každém z nás a který je jednak podoben vnitřnímu světu našich bližních, a zároveň je svého druhu jediným a s žádným jiným nezaměnitelný. ..Každý člověk v sobě nese jakési tajemství, cosi skrytého a drahocenného, co je vlastní jenom jemu, co je tajnou záležitostí mezi ním a Bohem. Každý člověk v sobě nese svou vlastní radost a naději, jizvy svých bolestí, svůj osud minulý i budoucí, podobu své smrtelnosti.

…Křesťané označují veliké duchovní společenství celého lidského pokolení obcováním svatých. Toto společenství obepíná a váže živé i mrtvé, trpící i oslavené, duchovní boháče i žebráky, zásluhu i vinu. Je v něm místo pro každého člověka s jeho vnitřní svobodou, s jeho jednotlivým a nezaměnitelným osudem, a zároveň je celé obsaženo v člověku jednom, v Tom, který jsa, vzal na sebe lidské tělo.

Marxističtí komunisté se pokoušejí vytvořit krutou mechanickou jednotu, která nezná tuto vnitřní perspektivu do hloubky a která nešetří tajemství a duchovní svobody osudu jednotlivého i zvláštního. Avšak ti, kteří dnes v komunistickém státě mučí a zabíjejí, jsou nerozlučně a navěky spjati s osudem svých obětí. Ať chtějí nebo nechtějí, ať se třeba pro tuto chvíli zakrývají krunýřem své ideologie, ať zatvrzují svá srdce cynickou žádostí moci, zůstanou navždycky poznamenáni utrpením a úzkostí těch, nad nimiž vynášejí s chladnou myslí nelidský ortel. Zůstanou navždy spjati tak, jako se nenávistník nikdy nemůže osvobodit od toho, koho nenávidí, vrah od toho, koho zabil. Jako zůstane satan navždy zajatcem božím.

…Absolutní ateismus, jakým je právě ateismus marxistický, začíná požadavkem, aby se člověk stal jediným pánem svého osudu, aby se zcela osvobodil od jakéhokoliv posledního cíle a od jakéhokoliv věčného zákona, které by mu byly uloženy nějakým transcendentním Bohem. Jenom tak nabude lidská přirozenost své plné a pravé svobody.

„Máme tu co dělat,“ praví Jacques Maritain, „s jakýmsi novým druhem čisté mystické lásky, s jakýmsi skutečným sebezapřením, ba s úplnou obětí sebe samého, s úplnou a naprostou, ale zároveň obludnou obětí existence a lidské osoby, toho, co je v nás cílem života a zároveň obrazem božím.

Slepé božstvo marxistické historie také vymáhá, aby mu člověk vydal svůj život a svou duši nadobro a navždy, a to bez naděje, že ji tím opět nalezne. Jenom kdesi na velmi vzdáleném obzoru kreslí marxisté nepravděpodobnou utopii jakési šťastné společnosti, pro kterou nejsou přítomné generace ničím více než mrvou.

Nelze říci, kolik komunistů, prostých členů strany i vedoucích, si tuto perspektivu plně uvědomuje a kolik z nich má opravdu na očích přelud budoucí šťastné utopie. Mechanismus komunistického stroje je už dnes roztočen, pozornost militantních marxistů je zcela obrácena k úkolům praktickým: jak likvidovat nepřátele režimu, politické i čistě ideové, jak nejúčinněji organizovat výrobu, jak dostat z lidských bytostí, proměněných v strojové součástky, maximální výkon. A zejména jak upevnit hierarchii komunistické společnosti a zajistit natrvalo moc těm, kteří ji v tuto chvíli drží.

..Komunistická revoluce také vytáhla do boje proti bezpráví páchaného lidskou společností na těch, kteří nesli hlavní tíhu jejích břemen, kteří byli takřka zazděni do jejích základů. Není pochyby, že jednu chvíli byla komunistická revoluce velikou nadějí těchto vyděděných. Avšak jejich naděje rychle zemřela všude tam, kde zasedli na trůn tvůrcové takzvaného nového řádu, kteří se sami prohlásili nebo dali prohlásit za bohy. Jsou to krutí bohové modloslužebníků, kteří vyvýšili mocné a bohaté na stolice pozemské slávy a zákon mravní nahradili zákonem úspěchu a násilí..

…Člověk předkřesťanský , pohanský člověk přirozený, si nemyslil, že je tak docela svým pánem. Cítil nad sebou vládu vyšších mocností, a měl také jakousi představu o své vlastní nesmrtelnosti, o kterou se toužil podílet s bohy. Teprve moderní nevěřící člověk pokřesťanský prohlašuje, že nestojí o tuto věčnost, že ji odmítá. A že také odmítá jakékoliv mravní zákony, které si nedal sám. Nevěřící člověk pokřesťanský je odhodlán použít svobody, kterou mu Bůh dal: aby ho odmítnul svobodnou volbou.

..Poněvadž se však zdá, že lidská přirozenost a lidský duch jsou hluboce poznamenány jakousi nostalgií po svobodě v závislosti, mluveno s pohany, a po svobodě v lásce boží, vyjadřujeme-li se jazykem křesťanským, nezbývá stavitelům nového lidského společenství, než aby se pokusili nejen měnit běhy řek a přenášet hory, ale také přetvořit přirozenost člověka a vyoperovat ho z jeho starých duchovních instinktů.

Tato operace se právě provádí na lidských mozcích, duších a srdcích v jedné velké části světa..

Děje se to výchovou ve školách a v povinných kurzech, v knihách a v denním tisku a děje se to zvlášť účinným způsobem v pracovních trestních táborech s psychotechnickými přípravami k soudním procesům. Netřeba se tolik divit tomu, že mnozí podléhají. Ani první křesťané v cirku všichni nevydrželi , a mimo ty, kteří čelili statečně žalářům a lvům v cirku, bylo také mnoho těch, kteří podlehli strachu a tělesným mukám, a dočasně odpřisáhli. A uvědomujeme si už všichni, že moderní psychologie a marxistická věda všech věd dodala pacholkům komunistických soudů takové mučitelské a vyšetřovací metody, že zdolají člověka, jeho vůli a jeho vědomí lépe a účinněji než zuby a drápy divoké zvěře.

Přiznáváme se, že čteme-li výpovědi obžalovaných před komunistickými soudy, nemůžeme se ubránit úzkostné otázce: do jaké míry a na jakou dobu se podařilo těmto vědeckým katům ochromit vůli a rozdvojit vědomí jejich obětí? Do jaké hloubky se musilo uchýlit vědomí těchto nešťastných, do jaké míry a v jaké hloubce bylo narušeno ono centrum jejich bytosti, kde si člověk uvědomuje svou totožnost a kde hovoří sám se sebou a s Bohem? Do jaké míry byli vyprázdněni ze sebe samých? Je možné, aby se nějaké vědě podařilo přetvořit člověka v něco, pro co by bylo třeba vymýšlet jiné jméno?...

…Výsledky komunistického experimentu mluví samy za sebe...Krutá státní tyranie, v níž se neúčinným vědeckým zákonům vydatně napomáhá policií, žaláři a neslýchanými vyšetřovacími metodami, zejména není lidským společenstvím..

„Osobnostní růst v totalitě“

..Čas se pro nikoho z nás nezastaví..Nesmíme beztrestně přeskočit žádnou část svého života jako nepohodlné a nevděčné provizorium, nemáme-li být připodobněni k služebníku, který zakopal hřivnu sobě svěřenou.

Je zajisté pravda, že za podmínek a v ovzduší, které vytvořila v zemích sobě porobených marxistická hrůzovláda, se stalo všechno nesrovnatelně těžším než ve světě normálním a svobodném. Dráp ustavičné nejistoty a úzkosti se zarývá do srdce, bílý den se proměnil v dusivou můru. Těžkou se stala radost, těžkou se stala naděje. Ochromující tíha leží na každé myšlence, na každém slově, na každém činu. Neúměrné množství energie je třeba vynaložit na to, aby se člověk jenom udržel nad vodou.

A přece se po nás žádá, abychom se nejen udrželi, nýbrž abychom se nepřestali duchovně prohlubovat a obohacovat, abychom rostli do moudrosti lásky. Na jedné straně je třeba, abychom si stůj co stůj uhájili vnitřní svobodu, položili jistou vzdálenost mezi sebe a tyranskou denní skutečnost.¨Na druhé straně však se nemůžeme a nesmíme odtrhnout od této skutečnosti , nemáme-li se ocitnout v bezdechém vzduchoprázdnu. Jsouce vnitřně svobodni, nemůžeme se postavit mimo krutý a trpící svět, který se stal naším dočasným údělem. Musíme jej vzít na sebe, přilnout k jeho drsné ploše, učinit jej svým. Cesta našeho vnitřního růstu roste jenom skrze jeho těžkou a zraňující hmotu.

Je to zajisté úkol, který přesahuje lidské síly. Nutí nás, abychom hledali oporu v tom, co máme v sobě nejhlubšího a nejpevnějšího, abychom se uchylovali k svým nejhlubším rezervám a jistotám .

My, kdož věříme po křesťansku, , bychom neměli být přistižení protivenstvím těchto časů v naprosté nepřipravenosti. My víme a věděli jsme vždycky, že „všechno stvoření trpí a sténá až posavad“, jak stojí u sv. Pavla. Věděli jsme, že kříž, nástroj naší spásy a znamení naší naděje, není neškodný obraz, dávná a skoro neskutečná vzpomínka. Věděli jsme a zakoušeli jsme, že je zaražen doprostřed lidských dějin a do srdce každého z nás. Věděli jsme nebo jsme měli vědět, co to je, být ukřižován s Kristem. Znali jsme nebo jsme měli znát nutnost a cenu utrpení a oběti, která je živena láskou a lásku rodí.

Věděli jsme, že naše naděje a naše radost hoří jako plamen na stromě naší bolesti a že celé lidské dějiny jsou krvavě zauzleným dramatem. To všechno jsme věděli všichni, ale zakoušíme to většinou teprve nyní.

Zakoušíme teprve nyní, co to je, člověk ponechaný sám sobě. Jakou krutou chuť má pocit vnitřní samoty a odloučenosti. Jistá smrtelná úzkost na hoře Olivové se stala přístupnější naší obraznosti. Zakoušíme teprve nyní, co to je , stát bezbranný proti železné zlé vůli, hledět do očí vědomé lži a ledové nenávisti. Poznali jsme teprve nyní –snad poprvé v dějinách křesťanstva a v dějinách lidstva- nemožnost vydat svědectví, když jsou cynicky převraceny a znetvořovány samé pohnutky našich činů, samé naše úmysly a naše myšlení. Nynější cézarové nechtějí mučedníky. Všechno jejich úsilí směřuje k tomu, aby se jejich oběti odřekly pře, pro kterou svědčí, za kterou jsou mučeny, vězněny a zabíjeny.

Toto je kruté dno vnitřní i vnější samoty, kterou snad ještě nikdy lidé nepoznali v takovém rozsahu a v takové organizované neúprosnosti. Jaké pokušení zmalomyslnět, podlehnout zoufalství…

Avšak my, kteří věříme po křesťansku, jsme také zároveň věděli, že nestojíme sami sebou. Že záleží jenom na nás, aby se naše utrpení stalo takřka částí oné agónie na hoře Olivové a smísilo se k nerozeznání s krví, která stékala po dřevě zaraženém do Golgoty. Věděli jsme vždycky, a zakoušíme to nyní, že můžeme být opuštěni jen ze své vůle, jenom tenkrát, když sami odepřeme vstup do své samoty Tomu, který za nás vypil její kalich až do dna.

Víme nyní více než kdy jindy, že naše samota a naše úzkost jsou obydleny Jím. Víme také, že nejjistější způsob, jak zachovat svůj život, je darovat jej v hloubi srdce Tomu, který je jeho původcem a který se daroval sám do poslední krůpěje krve. Víme však zejména, že nekonečný věk a nesmírný prostor slávy a světla, objímající všechna pokolení a všecky lidi dobré vůle, se vznáší nad nynějším časem naší zkoušky, že už jej prostupuje ze všech stran. Jeho paprsek se už klade na naše bolavá srdce, na zjizvenou tvář naší země.

…Naše vůle musí ustavičně a s největším vypětím znovu a znovu zvedat ze země kácející se úmysly, dobrá předsevzetí, musí znovu a znovu napřimovat naši cestu, která se každou chvíli propadá do bláta a písku. Únava, omrzelost a zklamání jsou jako rez, která padá na naše dílo, kterou ochořují naše myšlenky a city, která nahlodává tkáň našich přátelství a našich lásek. Ohlédneme-li ze vzdálenosti několika let na věci a na lidi, při kterých jsme přísahali, bez kterých jsme si nedovedli představit náš život, zmocňuje se nás závrať a často nepřekonatelný stud. Rozeznáváme sotva svou podobu v tom, který nese naše jméno a s kterým nás spojuje naše paměť a naše svědomí.

Kolikrát jsme lhali, říkajíce pravdu jen napůl. Kolikrát jsme ublížili ze strachu před utrpením! Kolikrát jsme uhnuli ostnu a brali útočiště k umělým rájům, z kterých jsme vycházeli nazí a ponížení!

Jako bychom to ani nebyli my, a přece víme, že nemůžeme zapřít toho nebožtíka, jehož břímě je tak těžké na našich ramenou a na naší duši. Kolik z nás si už opakovalo verš Baudelairův: „Pane, dej mi sílu, abych mohl hledět na své tělo a na své srdce bez ošklivosti!“

Pokušení hlubokého znechucení nad sebou samým, které ohrožuje člověka stojícího nad zříceninami svého života vnějšího i vnitřního, nad troskami toho, co chtěl, več doufal, co miloval, nad troskami své vlastní podoby, které se zpronevěřil, nad pouští zmrhaného času, nás hrozí rázem stáhnout na dno vlastní nicoty a otvírá pod našimi kroky temnou a zároveň podivně opojnou cestu zoufalství a smrti.

>>> Zpět na úvodník o Janu Čepovi