Tvář pod pavučinou
…Marie zavřela za bratrem a sestrou vrata, a když se vracela přes dvůr do stavení, všimla si žlutého ořechového listu, který se pomalu potácel k zemi. Ovanula ji zase ona podivná tesknota, která se poslední čas prodírala do jejího světa tak jako voda neviditelnými trhlinami v stěnách nádoby.
…V rodině Dohnalově si žil každý od smrti hospodyně jaksi na svou pěst, uprostřed jistého okruhu svobody, s vrozeným smyslem pro to, kdy z ní třeba něco slevit, aby nebyla ohrožena nadobro. Mariin kruh musil obyčejně vydržet nejprudší nárazy – musil se roztahovat a smršťovat s pružností velmi citlivou, aby se udržela rovnováha sil. Dívka bezpochyby ani nevěděla, že i v tom zdědila místo své matky. Jenomže co bylo u nebožky matky vědomým životem lásky a oběti, dělala její dcera zatím napolo nevědomky, tak jako když doděláváme po někom práci, jejíž smysl a klíč jsme ještě nepochopili.
Oba její sourozenci – napravo bratr Josef a nalevo sestra Anežka – měli sklon k drahám mnohem výstřednějším. Josef se vlastně velmi podobal otci, jenomže byl posunut v čase o pokolení dopředu a neměl tolik ochoty přijímat jisté nepohodlné skutečnosti jenom proto, že jsou užitečné..
…Ves dělala narychlo přípravy k zítřejším hodům. Přišly také letos tak nečekaně, nebylo se na ně ani kdy těšit v tom bláznivém shonu.
„Těšit?“ opakovala si v duchu Marie a poprvé v životě se pozastavila nad tím slovem, které jí najednou zaznělo, jako když hodí kámen do propasti. A znovu jí bylo čehosi líto, času tak rychle uběhlého, radostí, které měla, i těch, které ji minuly, a ta zvláštní prázdnota v srdci..
Co se stalo? Divila se. Což jsem letos jiná než před rokem nebo před dvěma? Je v tom nějaký rozdíl, je-li člověku třiadvacet nebo čtyřiadvacet? Anebo je to časem, v kterém žijeme a který se zdá být plný nejistoty a zlých předtuch?
…Zahlédla na okamžik v zablesknutí okenní tabulky svou vlastní tvář, ale jako by v ní ještě přistihla pohled té druhé. Zachvěla se. Slýchala sice, že je podobna matce, ale nikdy ji nenapadlo, co to vlastně znamená. Tu chvíli jí bylo, jako by k ní někdo přišel s nějakou připomínkou, jako by se jí byl zeptala – docela tiše – víc pohledem než slovem – na dodržení jakési úmluvy.
Jak jsem mohla tak zapomenout! Pomyslilo si děvče a celé zatrnulo. – Zapomenout – nač? Je pravda, že obraz mrtvých v nás časem bledne, že se v nás pozvolna otupí osten rozloučení, tak jak se vzdalujeme od břehu, na kterém jsme je opustili, a blížíme se k druhému, na kterém nás očekávají. Sem tam se nám vynoří s nenadálou určitostí některý rys jejich podoby, některý výjev z jejich života, a zase zapadne, ačkoliv jejich přítomnost proniká do naší denní zkušenosti jako její ustavičná součást.
Marie Dohnalová si nemusel vyčítat, že by byla příliš rychle opustila z mysli obraz nebožky matky. Letos to byl už devátý rok, co klečeli vzlykajíce nad jejím otevřeným hrobem, a děvče si mohlo kdykoliv vybavit její podobu, její hlas, její chůzi, ba i onu bolest, která jí prosakovala srdcem, když sedala celé dny u postele, na níž se zmítalo horečné tělo nemocné.
A přece jí bylo najednou, jako by byla znovu stanula tváří v tvář něčemu, co by nebyla mohla pojmenovat, co ucítila na svém čele, na svých ramenou, v svém srdci u lůžka oné umírající, s posledním dotykem jejích rukou, s pukajícím pohledem jejích očí. Ano, nebylo to pohodlné nosit, její mládí a dědictví neklidné krve jí v zápětí kouzlilo jinou tvář života. Odvracela se od trpkého odkazu, kterému ještě nerozuměla, zahrazovala se před ním každým novým rokem jako zdí. Netušila, že utíká v kruhu: jednoho dne ucítí kolem beder objetí svého údělu.
..Josef Dohnal (pozn.:otec Marie) měl od školních let málo příležitosti, aby v sobě osvěžoval věty katechismu, a také jeho praxe nebývala nikdy příliš častá ani horoucí. Přece však čerpal z víry jako z živé skutečnosti, byť roztržitě a s nevalným vděkem. A teď najednou lapal po vzduchu, nechápaje, co mu vlastně chybí, a nevěda ani, kdy a jak promrhal kapitál nashromážděný od jiných. Vyznal se tak málo sám v sobě, že se ani nepozastavil nad jistým zjevem, který by byl otevřel oči člověku méně naivnímu: nad podivnou nechutí, která se ho zmocňovala, mě-li nějak přijít do styku s modlitbou a s věcmi náboženství.
Zestárl za těch pár dní o deset let. Zšedl, pokryl se stínem, uzavřel se do sebe. Zdálo se, že lidské slovo a lidský pohled jsou mu právě tak na obtíž jako slunce nemocnému zvířeti. Sám se dobře nevyznal v svém stavu a nebyl by mohl říci, jaký podíl v něm má strach o syna, hanba před lidmi a konečně jakási neurčitá nejistota a úzkost, která prolomila jeho vnitřní svět, jehož pohodu si dosud dovedl chránit se sobectvím tak důmyslným
…Jeho děti... Nikdy se nepozastavoval nad tím, že jsou takové, jaké jsou. Viděl sice, že na příklad Bedřich Vitásků je kus flámy a dělá svému otci starosti, nebo že dcerky Stejskalovy se vdaly raději za „pány“ – jedna za učitele a druhá za četnického strážmistra – nežli by se dřely na gruntech – díval se na to s úsměškem, ale ani ho nenapadlo, že by jeho vlastní syn nebo jeho děvčata mohly projevovat sklony tak zvrácené. Byl si jist, že jsou na to příliš dobře narození a příliš dobře rostlí – jinak to neuměl říci – ale nikdy nezkoumal, v čem se zakládá tato jeho důvěra, odkud berou svou vnitřní podobu a sílu.
Bylo potřebí této poslední rány, aby se dal konečně vyrušit. Od té neblahé pouťové rvačky (pozn.: jeho syn při ní byl těžce zraněn) se nemohl zbavit dojmu, že všecko okolo něho není tak samozřejmé a jisté, jak by si rád namluvil. To pouťové bodnutí bezpochyby znamená, že už dlouho před tím nebylo cosi v pořádku. Snad je to jenom nedorozumění, snad to platilo spíše jemu než synovi..
..V jakém sebeklamu, v jakém šalebném oblouzení žil všechna ta léta! Tušil sice chvílemi, že skutečnost je skryta hlouběji, že je ostrá jako kamení a bolavá jako nezahojená vzpomínka, ale bylo mu pohodlnější nechat ji spát.
..A najednou – bylo to jako zavanutí větru, jako mírný pohyb polí, tiché světlo na tváři země – najednou se setkal s ní, s nebožkou. Najednou věděl, že Josef je její syn, a Marie a Anežka její děti. Odešla příliš brzo, rozemnul ji v tvrdých prstech jako snítku rozmarýny. Často si myslil – často jí říkal, a ne příliš šetrně, že tady k ničemu nepřilnula, že tu bloudí jako cizinec bez domova, s očima upřenýma k obzoru, kde se ztrácejí cesty. A najednou cítí, jak tu do všeho vtiskla svou podobu, jak všecko nasáklo její přítomností.
..Nesmírná lítost a tesknota ho jímá při vzpomínce na nebožku ženu. Zaujala vlastně tak málo místa v jeho životě, nebyla hlučná ani rozpínavá. Cítil ji jenom jako skrytý zdroj, který ve chvílích obzvláštního ticha klokotá pod zemí.
Zůstala vždycky vonným kvítkem přesazeným z horské stráně do zdejší roviny, tvorem trochu přepychovým a lehkomyslným, jak se tady lidem zdálo. Nikdo se doopravdy nezamyslil nad tím, v čem to vlastně vězí.
Pracovala jako ostatní a víc. Nepromarnila jediné chvilky. A přece to bylo, jako by si hrála, jako by měla vždycky dost času. Člověk byl ustavičně v pokušení, nakládat jí toho víc a víc, když to nese tak lehce.
Sedlák slýchával o lidech, kteří se navrch oblékali hedvábím a zlatohlavem a pod tím nosili žíněnou košili. Taková byla ona, tvář vždycky jasnou vůči světu. Byla svobodna – ano, sedlák si opakuje s úžasem to slovo, které se mu najednou třpytí v rukou, které mu zní v uších jako mariánská píseň v dětství, vznášející se nad procesím do modré oblohy. Byla svobodna, ať jsem ji svázal sebepevněji. A svazoval jsem ji chtě i nechtě, láskou, kterou mě milovala a kterou jsem jí oplácel roztržitě a skoupě, povinnostmi, které jsem sám neplnil. Jak mohla najít trhlinu ze svého vězení?
…Měl zvláštní nadání, zapomínat na věci obtížné. Vrátiv se v pětadvaceti letech z války, měl naspěch, aby zasypal rozdrásanou půdu své obraznosti, aby smyl ze svých nervů sněť ponižujících pocitů. Nepodařilo se mu to docela. Dračí sémě hrůzy vyráželo každou chvíli jako zlý sen a musilo být znovu a znovu dušeno vrstvou dojmů co možná příjemných. Čas mu ubíhal rychle v té hře na schovávanou. I smrt své ženy si dovedl takřka sám před sebou zatajit, a neoženil-li se v zápětí podruhé, nebylo to pro památku nebožky ani kvůli dětem. Myslil si, že tak prodlouží své zdání svobody a nového mládí a byl odhodlán brát svůj požitek, kde se mu naskytne. A tu se nad ním nebe snížilo a světlený odraz na věcech zhasl.
..Všecko teď bylo před ním skutečné, jeho cesty, skutky, slova, podoby žen, podoby jeho ženy vlastní. A viděl její slzy, její utajené smutky, její skrytý život, který svévolně plenil, její smrt, kterou si nechtěl připustit a která kolem něj hloubila prázdno den ode dne prázdnější.
…Sedlák umlkl. Syn ležel na lůžku zpříma, pokrývku měl přitaženu přes prsa a ruce přitisknuty k bokům.
„Já jsem měl tvoji matku rád. A ona mne také...Ona ovšem jinak než já...Myslím si, že každý člověk miluje jinak, tak jako dělá všecko jinak. Lípa šumí ve větru jinak než borovice nebo topol...Nebožka byla ovšem stálejší a věrnější. Mne hned všecko škrtívalo jako úzký obojek a ...nikdy jsem nemohl vidět běžet zajíce, abych se za ním nepustil. Teprve teď mě často napadá, co se asi kvůli mně natrápila“...
.. Mlčel. Je v třeba dostat ránu nožem, aby se otevřela cesta srdci a svědomí?..
.Josef (pozn.: bratr Marie, nyní na nemocničním lůžku) musil se prodírat všemi vrstvami zapomenutých zkušeností. Pokusil se o tom něco říci Marii, když k němu ponejprv přišla, ale tenkrát se ještě neměl v moci a vyhrklo mu vždycky o několik slov víc a jiných, než měl na mysli. Dnes se mu zdá, že tenkrát ještě mluvil ne sám, ale že něco mluvilo z něho, ty odcházející horečné představy, které se osamostatnily.
Nebyl by si pomyslil, že je možné, aby jedna po druhé zbledly a rozplynuly se jako sníh, jako stíny. Bylo to všecko tak skutečné, člověk na to mohl sáhnout. Myslíval si vždycky: to před tím byl ještě přelud, ale tohle se mi už nezdá, tohle je už pravda – a přece zase i to vychladlo a odpadlo, jako když se loupají slupky cibule..
..Ale teď už bylo klopýtáním horečnatým labyrintem u konce. U nemocného prodléval zase bílý čas a podoby věcí pevně ztuhly. Všechno probíhalo tak přímo a ostře, úhel dveří, kterými se vcházelo do jeho pokojíku, příčka jeho železné postele, škvíra mezi prkny v podlaze ode zdi ke zdi..Napřimoval se bezděky sám, kladl ruce k bokům, pozdvihoval bradu. Teď už je zase pánem svých myšlenek, musil začít znovu hospodařit s tím, co mu bylo ponecháno, co mu bylo darováno podruhé. Balvan hanby, na který narazil zároveň s prvním procitnutím vědomí, mu s přibývajícími silami přilehl na ramena celou plochou. Neodlučoval se od něho od rána do večera, ohmatával jej opatrně myšlenkami ze všech stran, podbíral jej, nazdvihoval, vážil. Nenapadlo ho ani na okamžik, že se vlastně není zač stydět, že vrátí do Lípova málem jako hrdina. Ku podivu ho vůbec nezajímalo, co si o něm povídají doma u nich. Jenom on sám věděl, kterou chvíli dostal onu osudnou ránu, jako záludné předivo přeťal nůž, který se mu zabořil do prsou.
Jenom on sám? Josef Dohnal si připomněl poslední dni před tou pouťovou nedělí, starostlivost Mariinu, která ho tolik popuzovala, první návštěvu sestřinu tady v nemocnici, tenkrát, když ještě nevěděl, co mluví.
Ano, bylo to něco o její podobě s nebožkou matkou a o oné sošce, a nebyl by ani teď mohl říci, mluvil-li to o ní on a nebo ona. Mohla to být právě tak ona, a ty podzemní chodby, na které si zachoval vzpomínku ze svého blouznění, to jsou možná tajné chodby od člověka k člověku, chodby, jejichž vstup je neviditelný v bílém denním světle. Ale něco přece zůstalo nahoře, tak jako hmotná zástava snového děje: ono vonné ticho v předvečer kteréhosi mariánského svátku z dětství, prozářené sluncem, čerstvý závan růží a borového jehličí a ona sladká tvář, zbrocená slzami, s očima obrácenýma vzhůru. Maria, říkal si polohlasem, Maria, oroduj za nás!
Byl vděčen za ta slova, která neměl sám ze sebe. Sám by se jich nebyl odvážil. Byl by si myslil s falešnou pokorou, že ještě ne..Že musí nejprve něco vykonat, dobýt znovu ztracené cti, tak jako rytíř, kterého postihlo to neštěstí, že utekl z boje. Ale jak by se mohl sám vzchopit, kdyby mu nebyl někdo podal ruku, kdyby ho nebyl povzbudil pohledem, úsměvem...Jak by byl mohl sám ze sebe uvěřit, že není ztraceno všecko jednou provždy, že starou zradu možno odčinit novým úsilím k věrnosti?
Žil si poslední čas sám pro sebe, tak jako by jeho skutky byly jenom jeho a nesdílely své záchvěvy jiným životům. Bylo mu nepohodlné cítit se spoután s osudy jiných. Raději se potopit, ale sám, co je komu do toho.
...A teď…Byl přinucen klást pomalu a trpělivě účty svému svědomí.
„Jaký krásný den!“ vzdychla si Marie, sedíc s rukama v klíně na okraji obilní příhrady, a z očí se jí znovu vyhrnuly slzy.
Kolem ní se vršily hromady obilí, jehož sytý pach jí pronikal chřípím tak jako v onen nedávný den – nedávný, a přece tak daleký. Tenkrát tu také tak seděla sama, s tím modrým zářícím dnem venku za okny...Ach ano, ten první žlutý list. Jak byla bláhová! Od té doby k ní přišlo všecko strašlivě blízko, prosáklo jí to srdcem jako sladká modř oblohy, jako ostří tisícerých nožů. Tohle je skutečnost, myslila si, a nikoliv už nejasné předtuchy a touhy. Tohle je můj denní chléb, tohle je vůle Boží.
>>> Zpět na úvodník o Janu Čepovi