Osobnostní růst v pojetí PhDr.Jiřího Mrkvičky

Zralá osobnost je cílem zdravého lidského růstu. Život takové osobnosti je jako dobrý příběh, jako vyprávění, které má svůj začátek, střed i konec, v němž vládne vnitřní řád, který je vnitřně sjednocen, který má zřetelnou osu, kontinuitu. Může být barvitý a mnohotvárný, a přece podivuhodně celistvý. Lze jej číst jako jednotný rukopis, poznáváme ruku, která jej do jeho celistvosti formovala. Zralá osobnost je autorem svého života - také tím, že mu vtiskne tvar svého srdce.

1. Osobnost roste zkušenostmi. Zvláštním typem významné zkušenost na cestě k osobnostní zralosti je zkušenost, v níž se setkáváme sami se sebou. Osobnost zprostředkovaná vnitřní zkušeností, sebeprožíváním, se nazývá jástvím. Jáství je samotné jádro osobnosti. Jde o jev složitý: jednak schopnost uvědomovat si a prožívat sebe sama, jednak takové duševní procesy, které řídí naše jednání: sebekontrola, sebevědomí, sebehodnocení. Jáství je zdrojem naší sebevlády. Na něm záleží, jak dokážeme udržet správu věcí ve svých rukou, zda nepodlehneme slepé pudovosti, lákání chvíle, zda dokážeme dohlédnout přes hranice bezprostředně dané situace. Jáství rozhoduje o tom, zda dokážeme své akce navzájem zkoordinovat, podřídit dlouhé perspektivě, a tím je naplnit smyslem. Jeho věcí je, zda si dokážeme udržet rovnováhu, rozhled a rozvahu, a zda se naší jedinou předností nestane pohotovost a ochota k jakýmkoliv činům za jakýchkoliv okolností. Na základě své vnitřní zkušenosti si vytváříme postupně obraz sami o sobě, jakýsi autoportrét. A neustále na něm pracujeme, vylepšujeme jej-nebo kazíme. Tento poměrně trvalý obraz o sobě se nazývá sebepojetí . Jde v něm o pochopení našeho místa ve světě. A tento egokoncept se stává středem našeho sebehodnocení, neustálého vážení vlastní ceny a vlastního významu. Z egokonceptu lze vydělit ideální já jako tu část, která zahrnuje naše aspirace. Jaký bych chtěl být, ale také jaký bych měl být- tedy představy lidí, s nimiž žijeme, o nás. Patří sem i představy o tom, jací bychom si přáli být, ale jakými nikdy nemůžeme být a nebudeme. Proti tomu lze položit reálné já-to, jací skutečně jsme. Mezi oběma já vniká napětí plné dynamičnosti. Pohyb může nastat v obou směrech- že se snažíme „být víc“ (reálné já se přibližuje ideálnímu)- a tento pohyb je nezbytnou součástí růstu osobnosti. Nebo že se ideální já snižuje k úrovni reálného – to je pohyb životního vystřízlivění, korektivu ideálů, které bývají v mládí nasazeny trochu vysoko. Ideální a reálné já nesmějí splynout. Mělo by dojít k jejich určitému vyvážení, k sebepřijetí, sebeakceptaci. Lidé, kteří pro své příliš vysoké ideální já nejsou schopni smíru sami se sebou, nejsou schopni ani smíru s jinými. Lidé, kteří nejsou schopni přijmout sami sebe, nebývají přijímáni ani druhými. A naopak: přijmeme-li se sami a přijmou-li nás jiní, vzniká v nás vědomí vlastní důstojnosti: sebeúcta, což je jeden z největších zážitků sebehodnocení.

2. Velmi důležitou „pevninou“ našeho vnitřního života je svědomí. Ve vnější zkušenosti stojíme tváří v tvář světu. Ve zkušenosti svědomí stojíme tváří v tvář sami sobě. Cesta k dospělému svědomí je náročná. Začíná v raném dětství uprostřed rodiny - prvním plácnutím dítěte přes ručičku a slůvkem „nesmíš“. Prvotní dětský egoismus je tak formován do svědomí řízeného cizí autoritou. Postupně je cesta k dospělému svědomí cestou vnitřních zápasů, které si musíme sami v sobě vybojovat. Od pubescentního popření dosavadních autorit k adolescentnímu hledání imponujících životních vzorů. Od dětského svědomí „cizích“ autorit ke svědomí autority vlastní, stvrzené souhlasem našeho já. Životní vzory, tak přitažlivé pro jejich lidskou blízkost, na rozdíl od abstraktních norem, jsou pomíjivé. Ale setkání s nimi nám dává odvahu vidět nově, dává nám klíč k novým životním významům. Setkání s našimi životními vzory jako nositeli a ručiteli jistých životních hodnot nám zároveň otevírá cestu a umožňuje hlubší průnik do sféry životních hodnot, pomáhá nám nalézt vazbu našich činů k hodnotám. A v tom je podstata dospělého svědomí: přikládat vlastní činy k matrici námi přijatých hodnot. Se svědomím se setkáváme spíše ve zlém než v dobrém: výčitky jsou nejzřetelnějším projevem jeho života. Ale ve skutečnosti intenzita zážitku viny jen zastiňuje zážitek vnitřního míru, kterým se projevuje čisté svědomí. Zážitek míru je zážitkem svědomí živého. A o to jde: o svědomí živé. Nepřeceňujme význam čistého svědomí: může být sterilní a neplodné. Musíme být připraveni přijmout odpovědnost za své činy, musíme být připraveni unést i svou vinu. Pak se skutečně stane naše svědomí orgánem životního smyslu, kompasem v nás. A my budeme schopni vybojovat – bude-li třeba- svůj očistný zápas s vlastní vinou. Zápas o nalezení nové rovnováhy mezi námi a našimi životními hodnotami, rovnováhy porušené naším selháním, zblouděním na životní cestě. Setkat se ve vnitřní zkušenosti sám se sebou, podívat se na sebe do tváře, vyžaduje notnou dávku odvahy. A přece je životní nezbytnost. Nepřehlušit tichý hlas vlastního nitra, naslouchat mu- to jsou důležité atributy na cestě k osobnostní zralosti.

3. Člověk je tvor žijící v přesahu. Není-na rozdíl od zvířat- polapen a vpleten do situace. Vymkl se jí. Vykračuje z kruhu bezprostředně daného a svou životní praxí se vztahuje k něčemu „mimo“: očekává a předvídá. Této schopnosti vykročit intencionálně z mezí prezentnosti se říká „duch“. Jím zároveň posunul své těžiště i svůj pozorovací bod mimo situaci. Může ji obhlédnout nikoliv jen v jednotlivostech, ale v celku. A navíc tímto přesahem vidí sám sebe z nového zorného úhlu: je schopen porozumět své životní poloze. Je to jev specificky lidský a na této úrovni univerzální. 4. Člověk je bytost, která se ptá, která chce porozumět, která hledá smysl. Podle teorie systémů má smysl to, co je jako integrovaná složka včleněno do nějakého systému, co se tak stalo prvkem nějaké uspořádanosti, nějakého řádu. Otázka po životním smyslu je totožná s úsilím odkrýt smysluplné vazby individuálního lidského života, pojatého jako specifický systém rozvíjející se v čase. Pak můžeme i životní cestu pojmout jako specifický kontext. Úplně srozumitelným se kontext stává, až když se uzavře. Úběžníky životního kontextu, ohniskové body jeho smyslu hledáme v hodnotách, k nimž je lidský život vztažen. Platí potom, že smysl má, co je v kladném vztahu k nějaké životní hodnotě. A při konkrétní analýze individuální životní cesty především pátráme, jakým způsobem jsou v ní hodnoty obsaženy, jak jsou v ní tematizovány. Hodnoty se stávají životními tématy. „Thema“ původně znamenalo v řečtině „to, nač jsme zaměřeni“, to, co bylo „položeno“ do středu pozornosti- znamená tedy „položku“. Hodnoty se tak stávají jednotlivými „položkami“ životního obsahu. Při studiu životní „tématiky“ se ptáme na to, jak se jednotlivá témata rozvíjejí, přeměňují, ustupují do pozadí, hledáme téma dominantní, centrální, studujeme konfliktnost jednotlivých témat, jak se projevují uvnitř tématu i ve vztazích k tématům jiným. Postupujeme jako při studiu nějaké hudební kompozice. Metodu rozboru životních témat můžeme označit jako dekompozici. Pro ilustraci uveďme důležitá životní témata: zdraví, životní partner, rodičovství, domov, životní jistoty a bezpečí, životní dílo, povolání, sebevzdělání, přátelství, životní angažovanost, společenská prospěšnost, volný čas, odpočinek, koníčky, životní zajištění, životní úroveň a peníze, životní moudrost, porozumění lidem a světu vedle sebe. 5. Důležitým aributem zralé osobnosti je odolnost v náročných životních situacích, odolnost vůči stresu, frustrační tolerance. Čím hůře je člověk vnitřně vybaven na cestu, tím těžší se mu zdá každá překážka, na niž narazí. Životní odolnost je vlastností komplexní, rozhodují o ní především dvě složky: konstituční vybavenost a síla našeho ega, jeho integrační a regulační potence. „Teorie náročných životních situací “ je všeobecně známá a poskytuje klíč k důležitým klinickým problémům. Vyžaduje však doplnění : je třeba nalézt ty osobní charakteristiky, které rozhodují o tom, že člověk je „odolný“, že je pánem situace, že v ní netápe jako v labyrintu, že je nad ní. Vláda nad situací se označuje jako kompetence. Kompetence má svou instrumentální složku: ovládnutí techniky, jak na věc jít, řemeslnou dovednost. Ale je tu i druhá složka, která je povahy morální: je to rozvaha, prozíravost, schopnost řídit svobodně a odpovědně v konkrétní situaci své vlastní jednání s ohledem a ve vázanosti na životní hodnoty. Svoboda je pouze jiné slovo pro sebeurčení, autodeterminaci, jáskou podmíněnost jednání a na ni navazující autoregulaci. Kompetence-vláda nad situací- předpokládá odpovědnou sebevládu. Jednat kompetentně v určité situaci tedy znamená jednat s odpovědnou rozvahou a se znalostí věci. Kompetentní jednání je vědomé, reflektované-pokud reflektovanost znamená „být v odstupu“. S tím se pojí i kritičnost a realističnost, střízlivá věcnost kompetentního jednání. Na rozdíl od rigidity, strnulosti a nepružnosti obranných (neurotických) mechanismů kompetentní jednání je pružné, tvořivé, naplněné fantazií a konstruktivností. Je životně orientované, zaměřené transsituačně. Tento koncept má důležitou váhu při výkladu osobnostního zrání. 6. Důležitým aspektem růstu osobnosti je kultivace, zušlechťování osobnosti. Kultivace osobnosti je sebevýchovný program. Osobnost roste zkušenostmi. Ale naše vlastní aktivita se musí uplatnit především ve formě cvičení ( jako nutná protiváha hravosti tzv. zkušenostní výchovy). Cvičení, má-li být zdrojem osobnostních změn, předpokládá opravdovost, tvrdost k sobě samému. Sebevýchova není hra. Je to tvrdá práce na sobě.

Osobnostní zralost na rozdíl od zralosti biologické je tzv. optimální normou: v pozitivním smyslu vychýlenou od průměru, ale přece široce realizovatelnou. Plně rozvinutá osobnost, to je norma ideální. Celoživotní, ale nikoliv nedosažitelná. Žijí přece mezi námi lidé, o nichž můžeme s klidným svědomím prohlásit: ano, ti se k tomuto ideálu přiblížili, ti tento ideál ztělesnili. Výzkumem je zjištěno, že tito lidé jsou spokojeni ve svých základních potřebách. Mají pocit zakořeněnosti, jsou uspokojeni ve své potřebě lásky – majíce přátele, milujíce a jsouc milováni. Mají své místo v životě i respekt jiných lidí. Mají i odpovídající pocit vlastní ceny a sebeúcty. Negativně vyjádřeno – tito lidé nezakoušejí úzkost, nejistotu, izolovanost, vykořenění, necítí se jako nemilovaní, nežádoucí, opovrhovaní, přehlížení, bezcenní, nemají pocity inferiority. Tím však nejsou ukolébáni do slastného pocitu sebeuspokojeného štěstí. Neuzavírají se v něm, neopevňují se v něm. To vše pro ně znamená pouze životní jistotu, pevnou půdu pod nohama, prostor, v němž se může rozvinout jejich tvořivá aktivita. Jejich život není životem v enklávě, ale v otevřenosti: sami sebe překračují, rozdávají se, vydávají. Tito lidé jsou pravdiví. Ne snad že by si pravdu přivlastnili jako jednou danou, aby se jí pak na životní cestě oháněli jako palachem. Spíš takto: jejich život je životem v pravdě. Podle toho, jak se před nimi v jejich zkušenostech otevírají nové životní horizonty, jsou připraveni vždy znovu položit svůj život na váhy. Neustálé přehodnocování vlastního života je vskutku neoddělitelné od naší životní cesty. Jsme oči vesmíru: tak nás ujišťuje filozofie. A proto naše oči musí zůstat otevřené – to je náš základní závazek vůči bytí.

Náš vnitřní růst je nesen zkušenostmi. Není však pouhým kupením, kumulací dílčích zkušeností, ale jejich přetavováním. Z jednotlivých zkušeností vyrůstá hlubší zkušenost životní. Tato zkušenost pak představuje jakési a priori každé nové zkušenosti, předznamenává každou novou zkušenost. Je to však a priori měnlivé, rostoucí, prohlubující se. Zkušený není ten, kdo všude byl, všechno slyšel a všechno zná, ale ten, kdo je otevřen pro nové zkušenosti, připraven se z nich učit. Životní zkušenost totiž nemůže být uzavřeným věděním. Neustále sonduje hloubku života. Je mírou životní intenzity, nikoliv extenzity. Vede k moudrosti. Je základní součástí našeho porozumění životu i světu, třebaže moudrost sama v sobě zahrnuje i složku neosobního vědění, získaného poučením. Moudrost však nevyrůstá z životní zkušenosti bezprostředně. Předpokládá totiž odstup. Jestliže naše životní zkušenost roste tím, jak jsme bezprostředně angažováni na díle, pak moudrost roste tím, jak jsme s to z díla odstoupit a z toho díla odstoupit a z tohoto odstupu je přehlédnout, zvážit a ocenit.

A je zvláštní tvar a způsob životního odstupu. Je to odstup získaný zvládnutím krize druhého břehu, když nás přestává hnát žízeň po vědění a naplňuje nás láska k moudrosti, jež nám dopřává vidět věci pod zorným úhlem prostého, a přece významného faktu: že druhý břeh je v dohledu. Teprve v tomto odstupu se naše životní moudrost ukazuje jako moudrost cesty. Bývá to čas, kdy i naše dílo dozrává a odpoutává se od nás. Tato zkušenost životního naplnění není provázena pocity extatického štěstí, ale zážitkem projasněného vnitřního míru.