Jak vypadá hospicová péče a paliativní medicína u našich nejbližších západních sousedů? Jak to vypadá v Německu v době uprchlické krize? To všechno jsme se rozhodli osobně zjistit, proto jsme se vydali s naším hospicovým týmem na výlet do sousedního Bavorska. Celou výpravu zorganizovala naše sociální pracovnice paní Marcela Turay. Díky její perfektní němčině zcela padly jazykové bariery. Ve středu 11. 5. jsme vyrazili - kromě paní Marcely a jejího muže - dvě zdravotní sestry, sociální sestra, správce domu a tři lékaři.
První zastávkou naší cesty „na západ“ byl český Hospic sv. Lazara v Plzni, který jsme dosud neznali. Právě neplánovaně malovali - touto cestou se ještě jednou našim hospicovým kolegům omlouváme za vyrušení, a děkujeme za milé přijetí a besedu. Poté jsme pokračovali do Ingolstadtu. Na jeho okraji jsme v příjemné hospůdce na dobré spaní ochutnali místní lahodné polévky.
Druhý den dopoledne nás v Ingolstadtu přivítala ředitelka Hospice Elisabeth paní Anke Thiede spolu s vedoucí dobrovolníků paní Adele Gibtner. Vše pro nás měli perfektně připravené. Po krátkém úvodu jsme si prohlédli hospic i s jeho zákoutími a vrátili se zpět na bavorské preclíky a limonádu (zejména limonáda Radler – citronová varianta - měla silně působící bublinky…). Přestože historie hospicové péče v této části Německa trvá jen 20 let, tedy kratší dobu než u nás, jsou organizačně v mnohém dále. Třecí plochy jsou jen se stoupenci eutanasie. Ambulantní služby, lůžkové hospice a paliativní jednotky v nemocnicích - všichni táhnou za jeden provaz a zřejmě taky proto mají dnes účinné zákony, které jim umožňují dobře fungovat. Při hospitalizaci je společná platba zdravotní a sociální za den pobytu, odpadá naše úmorné vyřizování a licitování o příspěvek na péči. Pacient má péči zdarma, kritéria pro převzetí do péče jsou přísně nastavena a každý měsíc prověřována. Platbou ze zdravotního a sociálního pojištění je hrazeno 95% nákladů, 5% je ze sponzorských darů – sponzoři jsou aktivně vyhledáváni v místní komunitě. Léčbu pacienta v hospici často vede jeho praktický lékař. Pokud pacient pochází z výjimečně vzdáleného místa, pak péči přebírá některý s místních praktiků. Lékař navštěvuje nemocného obvykle jednou týdně, v případě potřeby častěji, ale zároveň je nepřetržitě k dispozici na telefonu.
Otázky z obou stran nebraly konce…
Odpoledne jsme navštívili paliativní jednotku na místní klinice. Zabírala jedno křídlo nemocnice - 10 jednolůžkových pokojů s komplementem (meditační místnost, obývací místnost, …) Byli jsme mile zaskočeni. Žádná kamufláž: co je zdravotní, je zdravotní, co je občanské, je občanské, dohromady vkusně skloubeno do útulného celku. Jednotkou nás prováděl její vedoucí - „Pfleger“ - Thomas Fiedler. Ošetřovatelé i zdravotní sestry mají mimo středoškolského vzdělání každý svoji specializační nástavbu. Pracovník v sociálních službách v našem pojetí u nich neexistuje. Ač pan Fiedler předem upozorňoval, že není lékař, jeho znalosti organizace paliativní péče i paliativní medicíny byly úctyhodné. Paliativní jednotka funguje jako integrální součást nemocnice, která si jejich služeb velmi váží, její pracovníci mají vysoký kredit i u veřejnosti. Na jednotku paliativní péče jsou především překládáni pacienti z intenzivní péče a akutních lůžek. Samozřejmostí jsou lékařské konziliární služby pro nemocnici. Náklady na provoz jednotky zcela pokryjí úhrady ze systému pojištění, financování je tedy netrápí a pro vedení nemocnice zároveň představují přínos. Po stabilizaci stavu je pacient předáván do ambulantní péče. Pokud se rychle horší, zůstává. Na paliativní jednotce zemře asi 60% pacientů. Vedoucí lékař jednotky je polovinou úvazku v ambulantní péči.
Znavení z dojmů i němčiny jsme se s přáním „alles Gute“ rozloučili. Večer jsme přijali pozvání pana Turaye, manžela naší „průvodkyně“ Marcely, a strávili jsme jej v obří hospodě – stodole u Deggendorfu - nad nekončící večeří, zmrzlinou, místním pivem a vínem. Znovu jsme probírali zážitky a spát jsme šli až před půlnocí.
V pátek jsme svěží popojeli do Hospice Sv. Uršuly. Provozován je Hospicovým spolkem s.r.o. v prostorách bývalého kláštera v obci Niederalteich. Řady řádových sester prořídly a poslední z nich, která se angažovala v hospicových službách, nabídla klášter pro zřízení hospice. Do toho přišly, překvapivě (Gott sein Dank), záplavy, které klášter zatopily. Poškozenou budovu se tak hospicovému spolku podařilo přebudovat z dobré pojistky kláštera a dalších zdrojů. Hospic disponuje 9 jednolůžkovými pokoji, pokoji pro návštěvy, prostornou kaplí, uzavřenou zahradou v ambitu, i zahradou kolem hospice, která je běžně využívána i veřejností. Ředitelem hospice je lékař - psychiatr dr. Ulrich Krüninger, který nás uvítal kávou a speciálním koláčem se šlehačkou. Následovalo představení hospice a dotazy na provoz, léčbu… Poté jsme s výkladem vrchní sestry Irene Basmer prozkoumali celý hospic. Naše hostitele zaujaly i naše zkušenosti a plánují nám návštěvu oplatit.
V pozdním odpoledni jsme nasedli a lijákem omývaným Bavorským lesem dorazili na Šumavu. Hladoví jsme hned za hranici v Železné Rudě usedli ke stolu, přivítal nás Michal David z obrazovky a jídelní lístky. Po půlhodině marného čekání jsme se zklamaní z přístupu personálu zvedli a odjeli zkusit štěstí jinde. Jiný kraj jiný mrav, stačily nám 3 dny, abychom odvykli tuzemským poměrům… Vše se napravilo v Horažďovicích, kde jsme si nejen přečetli jídelní lístek, ale v pozdním odpoledni i povečeřeli.
Závěrem shrnutí:
Počet hospicových lůžek v Německu je v přepočtu na počet obyvatel o něco nižší než u nás (celkem 220 hospiců, v jednom 7-15 lůžek), existuje zde síť paliativních jednotek v nemocnicích (300), u nás ojedinělých. Navazující ambulantní péče (300 týmů SAPV - specializovaná ambulantní paliativní péče) s námi nesrovnatelné. Mimo to existuje v Německu pro děti a mladistvé 120 ambulantních týmů a 16 hospiců. Díky vzájemné jednotě je také dobře nastavené a zákonem zajištěné financování. Hospicová péče se těší velkému respektu jak v odborné, tak občanské společnosti. Z toho i plyne velký zájem zdravotníků o studium a práci v paliativní medicíně.
Co nás potěšilo, bylo nadšení pro paliativní medicínu a hospicovou péči u všech, se kterými jsme se setkali. Spolupráce a vzájemná úcta mezi jednotlivými složkami, a to až do roviny osobních vztahů. Nikde jsme necítili formálnost, komisnost nebo nadřazenost, jen milou vstřícnost, zájem a ochotu podělit se o vlastní zkušenosti. To vše nás doprovázelo i v ulicích měst, restaurací a hotýlků, kde jsme přespávali. Na dotazy stran uprchlíků a krize naši hostitelé odpovídali, že je třeba jim pomoci, má to ale své meze a situace není neřešitelná. Jen okrajová část společnosti v Německu se radikalizuje, nejde o všeobecný problém.

Fotogalerie