Tyčinku možno zakoupit za 35,- Kč + poštovné v e-shopu www.bonfood.cz, osobně v recepci hospice za 32,- Kč, nebo poštou z hospice - karton 32 ks za 1000,- Kč + poštovné. Objednat můžete na smireni@centrum.cz.
Prospekt o tyčince VICTA zde (PDF)
VICTA - A complex nutrition bar with chocolate or yogurt topping
Zdraví a nemoc – zamyšlení
Gilbert Keith Chesterton: Křičet je potřeba dříve než dostaneme ránu. Křičet, poté co ránu dostaneme je zbytečné. Zvláště když je to rána smrtelná.
Jak pomoci našim pacientům v boji s nemocí, případně co máme dělat my, kteří jsme ještě (možná) zdraví, abychom neonemocněli?
Začněme od konce. K čemu jsme došli. O co se snažit.
1.Klid v duši. Je to naše mysl, která hraje klíčovou roli ve vyladění celého organismu. Jaký je cíl a smysl našeho života. Čemu a v co věříme. Pro co a pro koho žijeme. Jaké jsou naše vztahy. (inspirativní čtení: Karen Horney – Neuróza a lidský růst, Jiří Mkrvička – Knížka o radosti, Bernie S. Siegel – Láska, medicína a zázraky)
2.Přiměřené a pravidelné tělesné aktivity. Jak používáme své tělo. Bylo stvořeno k pohybu. Pokud se nehýbe, chátrá. (bez komentáře)
3.Racionální strava – vycházející z geneticky nastavených parametrů našeho metabolismu. Polknout můžeme všechno, strávit téměř všechno, ale škody na zdraví, které si nevhodným složením stravy napácháme se projeví často až po létech. (inspirativní čtení: David Servan Schreiber – Jak čelit rakovině, Barry Sears – Mastering the zone, www.drsears.com)
Chtěli bychom se s Vámi podělit o některé poznatky v oblasti vlivu stravy na naše zdraví, ke kterým jsme došli. Na jejich základě je sestavena výživová tyčinka VICTA. „Instantní“, ale přesto poctivá nabídka do „instantní doby“ ve které žijeme. Spěch, shon, supermarkety, akce na všechno a všude. Masírováni reklamou na jednoduché a levné řešení jakéhokoliv problému jsme nakonec schopni uvěřit téměř čemukoliv. Zdraví si kupujeme v tabletkách a krémech. Marketing – zaklínadlo moderní doby, pračka selského rozumu. Nepřemýšlet – uvěřit. Prodává obal, ne obsah. Nabízíme obsah bez obalu.
Při léčení našich pacientů v hospici se snažíme využít všeho, co moderní medicína poskytuje. Prakticky všichni pacienti trpí jednou nebo více z tzv. civilizačních nemocí ( nemoci oběhové soustavy, rakovina, cukrovka,..) Všichni byli podrobně vyšetřeni, intenzivně a nákladně léčeni tím nejlepším, co medicína zná. Nemoc přesto pokračuje. Co jim můžeme nabídnout? Jistě účinnou symptomatickou léčbu.
Nedá se přece ještě něco udělat?
Vkrádá se otázka. Jak to, že ve skupině pacientů se stejnou onkologickou nemocí a stejnou léčbou někteří nemoci podlehnou, jiní se ale uzdraví? Čím se od sebe liší? Jak vlastně rakovina vzniká a jak žije? Při zadání do internetového prohlížeče je nám nabídnuto za 0,17 s přes dva miliony odkazů. Počet vědeckých článků na toto téma je astronomický a lze najít argument téměř pro jakýkoliv léčebný postup. Kdo se v tom má vyznat?
Pokusil se o to MUDr. Servan Schreiber, neuropsycholog, vědec, který sám onemocněl zhoubným nádorem mozku. Ve světových vědeckých databázích několik let poctivě hledal, čím by on sám mohl pomoci moderní léčbě, kterou podstoupil a kterou považuje za klíčovou. (Jak čelit rakovině, Portál 2010)
Podobnou otázku jako my si položil a odpověď hledal lékař, chirurg MUDr.Bernie S. Siegel.(Láska, Medicína a Zázraky, Pragma 2012)
Rádi bychom se s Vámi podělili o některé jejich závěry. Jsme si vědomi, že se pouštíme na velmi tenký led. Faktorů, které vstupují do hry je nespočet a sebelepší vědecká studie je nedokáže zohlednit všechny. Už samotný pojem rakovina je velkým zjednodušením – onkologických onemocnění je celá řada s různou léčbou i prognózou. Nenabízíme zázračný lék, ani návod na trvalé zdraví. Chceme jen připomenout , že člověk je velmi složitý bio-psycho-sociálně-spirituální systém. Za svého života musíme čelit mnohým protivenstvím a jsme pro ně (někdo lépe, někdo hůře) vybaveni. Jde o to hledat takové podmínky, za kterých jsme schopni optimálně fungovat. I automobil, ač nepoměrně jednodušší systém, potřebuje správné palivo, dobré ovládání a pravidelnou údržbu, o to více člověk.
Úvodem chceme zdůraznit, že je naprosto nerozumné pokoušet se léčit bez využití toho nejlepšího z konvenční medicíny: chirurgie, chemoterapie, radioterapie, imunoterapie a brzy možná molekulární genetiky. Zároveň je ale naprosto nerozumné spoléhat pouze na tento čistě technologický přístup a nedbat na přirozenou schopnost našeho těla bránit se.
Řada současných výzkumů se shoduje v jednom: genetické faktory mají na svědomí jen okolo 15% obětí rakoviny. Ostatní závisí na vlivu prostředí a životním stylu. Už Hippokrates se více zajímal o to, jaký člověk onemocněl, než o nemoc která ho postihla. Výzkumem adoptivních dětí v Holandsku se zjistilo, že geny biologických rodičů kteří zemřeli na rakovinu nijak neovlivnily riziko, že jejich potomek dostane rakovinu. A naopak úmrtí adoptivního rodiče na rakovinu zvyšovalo riziko úmrtí adoptovaného potomka 5x.
Nádorová buňka ještě není nádor. Denně jich vznikají v našem organismu tisíce. V těle se chovají jako ozbrojení bandité přestupující zákon. Nerespektují žádná pravidla. Např. pro ně neplatí povinnost umřít po několikerém dělení, stávají se téměř nesmrtelnými. Ignorují signály z okolních tkání, které jim nařizují , aby se přestaly množit. Dokonce otravují tyto tkáně zvláštními látkami, jež vylučují. Tyto jedy vyvolávají místní zánět, který expanzi rakoviny ještě podpoří. A nakonec, stejně jako armáda na pochodu, zaberou okolní cévy, donutí je rozrůstat se, dodávat kyslík a živiny potřebné k růstu budoucího nádoru. Jsou ale okolnosti, za nichž jsou tyto bandy desperátů narušeny, ztrácejí sílu a hynou.
1. Když se proti nim zmobilizuje imunitní systém.
2. Když tělo odmítne vytvořit zánět, bez něhož nemohou růst ani zabírat nová území.
3. Když se krevní cévy odmítnou množit a dodávat potravu potřebnou k růstu.
Tyto mechanismy lze posílit a bránit tak nemoci v rozvoji. U rozvinutého nádoru je konvenční léčba nezastupitelná. Je však možné těchto mechanismů využít, léčbu o ně obohatit a plně zmobilizovat odpor těla proti nemoci.
Jak to ale prakticky zařídit. Homo sapiens sapiens – člověk moudrý, tak jsme zatříděni v živočišné říši. Ač si to mnohdy neuvědomujeme, do živočišné říše stále patříme a vztahují se na nás její zákonitosti. Žijeme pohodlněji, ale často ve stresu, ubývá fyzické aktivity. Naše prostředí je naším kolektivním dílem. Od 40 let 20století je naše planeta zaplavována syntetickými chemickými látkami a jejich množství exponenciálně stoupá. Nejsou jen kolem nás, jsou pochopitelně i uvnitř nás, a tam konají. Dokladem je skutečnost, že jedním z nejvíce kontaminovaných zvířat je lední medvěd. Žije daleko od civilizace, ale živí se tuleni a velkými rybami, v nichž se kumulují toxické látky z ryb menších a planktonu, kterým se živí ty nejmenší. Podobně je na tom i člověk. Některé chemikálie pak mohu navozovat vznik rakovinných buněk, ale rakovinná buňka ještě není nádor. Je těžké žít zdravě na nemocné planetě, ale mnohé se udělat dá. Je téměř nemožné vyhnout se chemickým sloučeninám, které pronikají ve velkém do potravinového řetězce. Neméně si ale škodíme špatným složením jídelníčku, často hrubě chybujeme už v příjmu základních živin.
Racionální dieta. Už samo slovo budí dojem něčeho umělého a zavání nemocí. Jinak se můžeme přece normálně najíst. Co to ale znamená normálně se najíst? Jaká strava je pro člověka normální?
Strava je zdrojem energie a všech substrátů pro stavbu a regeneraci našeho těla. Současně vyvolává i hormonální odpověď a zasahuje tak do řízení tělesných pochodů. V zažívacím traktu se rozloží na jednoduché sloučeniny, které se vstřebají do krve a transportují k jednotlivým orgánům. Naše tělo je složitou biochemickou továrnou s přesným programem. Pokud se do ní dostávají v pravý čas správné suroviny, hladce funguje. Pokud tomu tak není, musí improvizovat, používat nouzová řešení a provoz vázne. Překročí-li se určitá hranice, dochází k poruchám, snižuje se efektivita, některé provozy se hroutí. Nastupuje nemoc.
Základními živinami jsou bílkoviny, tuky a cukry. Měli bychom je konzumovat ve vhodném poměru a složení. Proč? Protože náš metabolismus je tak geneticky naprogramován. Změny v genetickém kódu nestačí reagovat na rychlé změny v zemědělském a potravinářském průmyslu, který dodává jídlo na náš stůl. Stále jsme ještě nastaveni na sběr a lov. Co člověk ulovil a našel, to snědl. Mnohdy toho mnoho nebylo a dost se při tom nachodil. I naše strava by měla být pestrá, mělo by jí být akorát a od každého kousek ( a taky bychom se měli hýbat). Tento způsob obživy skončil „teprve“ před 10 000 lety. „Moderní civilizační choroby“ jako zubní kaz, aterosklerosa a obesita byly nalezeny již u Egyptských mumií. Co s tím? Genetický kód změnit nedovedeme, měli bychom se tedy vrátit ke skladbě jídla našich prapředků. Základním problémem současného jídelníčku je přemíra sacharidů, nadbytek nevhodných a nedostatek vhodných tuků, nedostatek bílkovin. Často také nevhodný poměr těchto základních živin na talíři.
Jaká je dnešní realita. Od 40 let 20stol. dochází k další prudké změně ve skladbě naší potravy.
1.Nárůst podílu cukru a sacharidů v obilninách v naší stravě. Jídel s vysokým glykemickým indexem. (rohlíky, chleba, knedlíky, brambory, těstoviny, rýže, sušenky, musli, kukuřičné lupínky, o sladkostech nemluvě)
2.Změna chovu zvířat a tím i změna poměru omega3-omega6 mastných kyselin v jejich produktech, masové používání rostlinných olejů s převahou omega-6 mastných kyselin
3.Vynález margarinu
4.Narůstající počet chemických látek v prostředí a tím i v potravinách
Rafinovaný cukr. 5kg na osobu a rok v roce 1830, 70kg v roce 2000. Spolu se sacharidy v obilninách způsobuje rychlý vzestup hladiny cukru v krvi stimuluje uvolnění velkého množství insulinu (hormonu, který hladinu cukru v krvi snižuje) a IGF(insulinu podobný růstový faktor). Opakují-li se tyto pochody dlouho může vzniknout tzv. insulinová resistence. Ke stejnému účinku je třeba uvolňovat stále více insulinu. Insulin a IGF ale také stimulují růst buněk a podporují zánět. Jsou-li opakovaně v nadbytku, fungují jako hnojivo pro nádorová a zánětlivá onemocnění. Děje se tak prostřednictvím eikosanoidů. Eikosanoidy jsou nejmocnější hormony našeho těla, řídí každou buňku, každý orgán. Za jejichž výzkum byla v roce 1982 udělena Nobelova cena. K dobré těla funkci je zapotřebí správného poměru „dobrých“ a „špatných“ eikosanoidů. Vysoká hladina insulinu rovnováhu rozbíjí. Eikosanoidy v konečném důsledku rozhodnou o tom, jestli dostanete srdeční záchvat, jak moc se můžete spolehnout na imunitní systém, jestli vás něco bolí, či zda máte zánět nebo se rozrůstá rakovina. Všechny snahy o nalezení léku, který by eikosanoidy reguloval (a dalo by se na něm velmi dobře zbohatnout) ztroskotaly. Nejefektivnějším regulátorem je vyvážená strava, která nevede k hyperglykemii, která vede k uvolnění insulinu. Omezení přijmu potravin s vysokým glykemickým indexem. Dieta založená na potravinách s nízkým glykemickým indexem snižuje šanci, že bude rakovina růst a navíc napomáhá snížit tukovou tkáň ve prospěch svalové.
Esenciální mastné kyseliny. Lidský organismus si je nedokáže vyrobit, jejich poměr v našem těle odpovídá jejich poměru ve stravě. Jejich přirozeným zdrojem jsou jak živočišné, tak rostlinné tuky.
Omega-6 pomáhají ukládat tuky do tukové tkáně, od narození stimulují tvorbu tukové tkáně, způsobují rigiditu buněk a zvyšují strážlivost krve. Omega-3 se podílejí na rozvoji nervové tkáně, zvyšují flexibilitu buněčných membrán, snižují zánět a brzdí novotvorbu tukové tkáně. V tradičním zemědělství byl jejich poměr vyvážený 2:1. V produktech průmyslové živočišné výroby je jejich poměr 10-40:1 v neprospěch omega-3 a v těchto poměrech se dostává na náš talíř. Produkty a maso tradičně chovaných zvířat v přiměřeném množství jsou naopak vhodné.
Margarin. Vynález šedesátých let. Hydrogenované rostlinné tuky obsahující transmastné kyseliny. Dnes se často ke ztužování tuku používá interesterifikace kde k tvorbě transmastných kyselin nedochází, ale jde také o to, jaké tuky se ztužují. Jedná se většinou o omega-6 nabité oleje – slunečnicový 70x více omega-6, sojový 7x, řepkový jen 3x. Používáním margarinů sice klesá hladina cholesterolu ( jeho zdojem jsou živočišné tuky), ale díky převaze omega-6 narůstá počet zánětlivých a kardiovaskulárních onemocnění. Proč margariny? Nežluknou a proto jsou prakticky všudypřítomné. Výrobky, které je obsahují, mohou ležet na policích supermarketů měsíce. Izraelský paradox: Díky používání rostlinných margarinů a rostlinných olejů s vysokým podílem omega6 mají Izraelité sice nejnižší hladiny cholesterolu, ale nejvyšší výskyt smrtelných infarktů a obesity v západním světě.
Čemu je dobré při výběru stravy vyhnout a co si vybírat?
Pro ty, kteří to myslí s dietou vážně, doporučujeme knihu Dr.Scheibera – Jak čelit rakovině ev. Barry Searse - Zónová dieta. Ač obě psány s různým záměrem, jsou postaveny na stejném principu, který je definován potřebami našeho metabolismu.
Pro nás ostatní alespoň: V jednom jídle jíst pokud možno všechny 3 makroživiny. Používat netučné zdroje bilkovin v množství 1g-2g na 1kg aktivní tělesné hmotnosti za den.(podle fyzické aktivity) Omezit moučné a škrobové přílohy a nahradit je ovocem a zeleninou (přirozený zdroj sacharidů, minerálů, vitaminů a vlákniny), abychom nestimulovali tvorbu insulinu. Omezit živočišné tuky a omega 6 rostlinné oleje a nahradit je oleji s vyváženým poměrem omega3 omega 6 (olivový, řepkový, lněný). Mezi jídly nenechávat více než 5 hodin. Malou svačinu na noc. Dostatek tekutin a vlákniny.
Nemáte-li zrovna čas nebo chuť, zkuste Victu.
Literatura:
Jak čelit rakovině, David Servan Schreiber, Portál 2010
Láska medicina a zázraky, Berine S. Siegel, Pragma 2012
Knížka o radosti, Jiří Mrkvička, Hospic Chrudim 2013
Neuróza a lidský růst, Karen Horney, Pragma 2011
Mastering The Zone, Barry Sears, William Morrow 1996
Imunitní trénink, Hermann Geesing, Ottovo nakladatelství 2007
Léčebná rehabilitace v paliativní medicíně
Jako ortoped s více než třicetiletou praxí vnímám léčebnou rehabilitaci jako naprostou samozřejmost bez ohledu na věk a onemocnění pacienta. Poslední tři roky pracuji jako lékař v Hospici Chrudim a jsem pravidelným svědkem nepochopitelné rezistence sester a ošetřovatelek k potřebě rehabilitace. Přestože rehabilitační ošetřovatelství je součástí základního ošetřování nemocných, vyučuje se na všech zdravotních školách i kurzech, je pravidelně v praxi podceňováno.
Rehabilitace chybí nejen pacientům, ale ochuzeni jsou též zdravotníci. Jsou ochuzeni o důležité informace o pacientově těle, jeho reakcích a o tom jak se cítí, jak a kde ho tělo bolí, omezuje a jaké jsou jeho pohybové možnosti. Cílem článku bylo vytvořit jednoduchý text pro sestry a ošetřovatelky, a to tak, aby ho četly a dočetly. Aby mu porozuměly, aby je přesvědčil o významu léčebné rehabilitace a aby v něm nalezly návod, jak si některé jednoduché techniky bezprostředně vyzkoušet v praxi. Šlo mi o to postihnout úkony, které jsou prospěšné téměř pro všechny pacienty a jsou natolik jednoduché, že se je může každý snadno naučit. Vědomě jsem se nezabýval paliativní péčí, tedy oblastmi, jako je mobilizace a polohování pacienta s patologickou zlomeninou, výběr a přikládání ortéz, bandáží a jiných pomůcek, problematice hrozících, případně operačně stabilizovaných zlomenin. Samostatnou kapitolou je pak využívání fyzikálních metod. Znalost této problematiky u zdravotnického personálu v paliativní péči považuji za velmi důležitou. Po vlastních zkušenostech s péčí o nemocné v hospici jsem ale došel jednoznačně k závěru, že je potřeba začít postupně, od jednoduchého ke složitějšímu. A naučit se nejen empatii „duchovní“, ale i empatii „tělesné“. Naučit se vnímat zákonitosti pohybového aparátu a na tomto základě pak dále stavět.
Přínos léčebné rehabilitace v paliativní péči
Spojení léčebné rehabilitace a paliativní péče se může někomu zdát neslučitelné nebo dokonce kontraproduktivní. Nicméně ti, kteří se touto problematikou vážně zabývají, rozpoznali zásadní přínos klíčových prvků z rehabilitace pro paliativní a hospicovou péči již dávno. Paliativní péče je aktivní péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo konečném stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání a udržet co nejvyšší kvalitu života. Respektuje biopsychosociospirituální jedinečnost každého člověka. Cílem rehabilitace je umožnit lidem se zdravotním postižením dosáhnout a udržet optimální funkční schopnosti fyzické, smyslové, intelektuální, psychologické a sociální. Používá takové prostředky, které jim pomohou dosáhnout nezávislosti a sebeurčení. Jak vidno, rehabilitace i paliativní medicína má velmi široký „záběr“. Společné je jim i komplexní vnímání pacienta a jeho potřeb. Léčebná rehabilitace v současné době patří k jednomu z rychle se rozvíjejících oborů medicíny. Kvůli svému funkčnímu zaměření se však rozvíjí poněkud nesystematicky, což může být způsobeno také tím, že dostatečně neznáme zákonitosti fungování pohybového aparátu člověka. U zrodu moderní rehabilitace nestálo mnoho velkých vědců, ale často nadané sestry, lékaři a fyzioterapeuti, kteří měli soucit se svými nevyléčitelně postiženými pacienty a chtěli jim alespoň ulehčit život.
Hlavní formy rehabilitace
Fyzioterapie (pohybová terapie):
• Analytické rehabilitační metody – pohybová terapie aktivní, pasivní, s dopomocí; trakce; mobilizační a manipulační techniky (uvolnění blokád – na jejich vznik je řada teorií); protažení vazivových struktur, podkoží, kůže; pohybová terapie svalů – posílení, protažení, postizometrická relaxace (PIR), masáž, spray and stretch (aplikace chladu – Kelen s následnou relaxací); ošetření trigger pointů – spoušťových bodů (svalové snopce uvnitř svalů na typických místech u všech lidí podobných, jejich ošetřením mizí obtíže v řetězci).
• Syntetické rehabilitační metody (na neurofyziologickém podkladě) – Vojtova metoda reflexní lokomoce; koncept manželů Bobathových; Kabat – proprioreceptivní neuromuskulární facilitace; senzomotorická facilitace; McKenzie koncept; Bruggerova funkční analýza a terapie.
• Ergoterapie: Jejím cílem je zlepšit samostatnost v běžných životních úkonech.
• Fyzikální terapie (fyziatrie): Využívá převážně empiricky zjištěného působení různých druhů fyzikálních energií a polí na lidský organismus. Její účinek na konkrétního člověka je vždy individuální (UZ, elektroléčba, magnet, přístrojové masáže a trakce či vakuoterapie).
Inaktivita může být škodlivá
Již v roce 1960 John Dietz vymezuje čtyři směry rehabilitace pro pacienty s rakovinou: preventivní, regenerační, podpůrný a paliativní. My se budeme zabývat směrem paliativním a pro naše potřeby se omezíme jen na některé fyzioterapeutické postupy. Primum non nocere – především neškodit – odvěký etický imperativ medicíny. Neškodíme našim pacientům tím, že je v posteli „obracíme“, nebo dokonce z postele „vyháníme“, cvičíme, masírujeme a jinak „tyranizujeme“. Nebylo by jim lépe v klidu a teple pod peřinou s dobrými léky, pohlazením či držením za ruku? Vždyť zdraví jim vrátit nemůžeme! To je určitě pravda, ale rozhodně můžeme zlepšit kvalitu jejich života a o tu jde především. Yoshioka (1994) prokázal spokojenost s rehabilitačními procedurami v hospici jak pacientů, tak u jejich rodin. Za užitečnou považuje rehabilitaci 70 % hospicových pacientů, 60 % za velmi efektivní. Příliš protektivní ošetřování vede ke snížení kondice kardiovaskulárního i pohybového aparátu. Inaktivita vede k chronické bolesti kvůli zatuhlosti kloubů a svalů, zpomaluje střevní pasáž a redukuje plicní ventilaci, prohlubuje únavu. Nezanedbatelný je vliv rehabilitace na psychiku a sociální potřeby pacienta. Podtrženo sečteno: vynecháním rehabilitace pacientům škodíme. Uvězníme je v jejich bolestivém těle. Nemoc, kterou tím vyvoláme, má v anglosaské literatuře i svůj název: PIP – pyjama induced paralysis. Na pohybovém aparátu „vytváříme“ bolestivé kontraktury. Zatuhlost šíje omezuje pohyb hlavy se všemi důsledky pro komfort pacienta. Omezení pohybu v ramenním pletenci a flekční kontraktury loktů mají negativní vliv na sebeobsluhu. Na dolních končetinách „vyrábíme“ flekční kontraktury v kyčelním a kolenním kloubu, znemožňující vertikalizaci, nebo naopak extenční kontraktury bránící pohodlnému sezení se svěšenými končetinami. Pravidelné je ireverzibilní zatuhnutí hlezenních kloubů v plantární flexi. Přisuzuje se mylně zkrácení Achillovy šlachy. Šlacha jako nekontraktilní struktura se významně zkrátit nemůže, zkracuje se lýtkový sval. Zásadní problém je však se zúžením vidlice hlezenního kloubu kolem užší zadní části kladky talu při plantární flexi. Při pokusu o extenzi se přední širší část talu do hlezenné vidlice „nevejde“. A to je jen několik příkladů. Časná a dobře cílená rehabilitace efektivně předchází funkčním zhoršením, a to s minimálním rizikem. Stále však musíme mít na paměti, že naši pacienti jsou těžce nemocní, jejich metabolismus nefunguje správně, a proto indikace k rehabilitaci musí být uvážená a velmi citlivá.
Rehabilitace může být odpovědí na některé potřeby našich pacientů, jako jsou:
*sociální kontakt,
*analgetický efekt,
* pozitivní efekt na kardiovaskulární aparát, plicní ventilaci, metabolismus, spánek,
gastrointestinální trakt (10 minut rehabilitace denně signifikantně zlepší apetit a mírní zácpu).
*zlepšení sebeobsluhy, zlepšení psychického stavu, sebevědomí,
*pozitivní efekt na pohybový aparát. Zlepšení výživy kloubních chrupavek a kloubních pouzder, prevence kontraktur, snížení bolesti kloubů a svalů,
*zlepšení vitality kůže a prevence dekubitů,
*zlepšení vitality, pohyblivosti a komfortu končetiny při redukci lymfedému (oteklá končetina je těžká).
Nastává ale praktický problém. Jak a kdo rehabilitaci zajistí? Jaké prostředky a kdy použít? Rehabilitačních profesionálů je nedostatek a finančních prostředků na jejich zaplacení ještě méně. Zásadní podmínkou je přesto profesionalita. Kompetence k indikaci a provádění rehabilitace jsou stanoveny zdravotními zákony a vyhláškami. Léčebnou rehabilitaci vždy indikuje lékař po zhodnocení celkového zdravotního stavu a pečlivém vyšetření pacienta. Vždy musí být „ušita na míru“ danému pacientovi v daný okamžik, neboť zdravotní stav se může měnit velmi rychle. Zcela zásadní je postoj pacienta, který musíme respektovat. Vlastní rehabilitaci provádí erudovaný rehabilitační pracovník, vybrané úkony pak může provádět pod jeho dozorem vyškolený ošetřovatel, pracovník v sociálních službách nebo rodinný příslušník.
Vybraná jednoduchá cvičení, měkké techniky a polohování
Polohování. K zajištění kýžené polohy se nám osvědčily vaky plněné polystyrenovými kuličkami.
Poloha supinační:
(při zahlenění či zvýšeném interkraniálním tlaku zvýšení horní poloviny těla).
Podle potřeby podkládáme kruhem hýždě ke snížení tlaku na křížovou oblast a podložením bérců odlehčíme paty. Je možno doplnit oporu plosek nohou k zajištění neutrálního postavení v hleznu.
Sed:
Pacienta můžeme zapolohovat nastavením jednotlivých segmentů polohovacího lůžka. Při sezení se svěšenými končetinami zajistíme oporu zad případně paží. S výhodou lze využít např. trampskou sedačku. Rozloženou ji podsuneme pod ležícího pacienta a otočíme i s ním o 90°. Po posazení zajistíme bočními popruhy požadovaný úhel sklonu zad. Sedačka umožňuje i kývavý pohyb jako v houpacím křesle. Sedí-li pacient se svěšenými končetinami, musíme vždy zajistit oporu nohou na podložce, buď nastavením výšky lůžka nebo podložním blokem.
Poloha pronační – na boku:
Postavení na boku 90°. Stabilita je zajištěna pokrčením a podložením dolních končetin. Je třeba opatrně uložit rameno, na kterém pacient leží. Tlak na rameno je někdy vnímán negativně a je limitujícím pro využití této polohy. Osvědčila se při zahlenění pacienta.
Poloha semipronační - polobok:
Postavení trupu se sklonem cca 30° k podložce. Dochází k odlehčení kosti křížové i oblasti velkého chocholíku. Je nutné ošetřit tlak na sebe naléhajících dolních končetin vložením polohovacího vaku. Obr.4
Pozn.: Zapolohování na boku výrazně anemizuje zatíženou oblast, postavení na poloboku ponechává částečnou perfuzi měkkých tkání. Byl prokázán statisticky významný efekt nočního polohování po 3 hodinách na polobok (30° tilt) proti polohování po 6 hodinách na bok (90° tilt). Bohužel srovnání se stejným časovým intervalem obou poloh není. (5)
Polohu na břiše neužíváme.
Vybraná jednoduchá cvičení a měkké techniky:
Veškerá cvičení současně s dýcháním – pomalu, nádech facilituje, výdech relaxuje, masáž s emulzí, nesnese-li masáž, pak míčkování. Na končetinách masáž od periferie k centru, cvičení od centra k periferii. U kardiaků a pacientů s centrálními parézami masírujeme od centra k periferii.
Dolní končetiny:
mobilizace prstů nohou, vějíř oběma směry, vytření plosky nohy pěstí
hadovitá masáž lýtka - mobilizace čéšky – hadovitá masáž stehna
rozcvičení kyčlí: flexe, rotace, dukce, kruhy
rozcvičení kolene: flexe, extenze, aktivní extenze přes podloženou ruku
rozcvičení hlezna: celou rukou na plosku, patu držíme v dlani, protažení lýtka a extenze v hlezenném kloubu, kroužky nohou – tarsální klouby
aktivně: pěst nebo míč mezi kolena a zvedání pánve
aktivně: kdo svede aktivně: kroužky nohou, elevace natažené končetiny nebo alespoň
ohýbání a sunutí po podložce, pokrčená kolena a sklápění do stran, „šlapání na kole“ a všechny cviky, které byly prováděny pasivně
Horní končetiny:
mobilizace prstů po jednom a pak všechny, vějíř ruky oběma směry, mobilizace zápěstí (zaklesnout prsty vlastní ruky – extenze, flexe, dukce a kroužky)
hadovitá masáž celé paže
cvičení lokte: flexe, extenze a rotace předloktí
založené ruce v předpažení - rotace do stran, extenze, flexe a kroužky (dýchat!)
Vertikalizace
do sedu případně stoje.
Manuální techniky - záda – vsedě:
masáž -hadovitě trapézy
masáž - palci parevertebráně od kříže k týlní krajině, horní část hýždových svalů, kolem lopatky, vyvarovat se většího tlak v oblasti ledvin, je možno použít některých pomůcek – míčkování, nebo „chobotnice“ kterou můžeme poučit i přes oblečení
Motomed:
Přistroj pro cvičení horních i dolních končetin. Lze nastavit rychlost pohybu, čas, míru dopomoci nebo cvičení i proti nastavitelnému odporu. Přístroj má i antispastický program, který počítá s měnícím se svalovým odporem během pohybu u spastických paréz. I přes moji počáteční nedůvěru musím potvrdit, že je přínosem a některými pacienty dokonce velmi oblíben. Jsou i motomedy, které lze sklopit nad lůžko a cvičit tak dolní končetiny u ležících paraplegických pacientů ( např. nestabilní patologické zlomeniny obratlů znemožňující sezení).
Co říci na závěr. Toto jednoduché sdělení berte jen jako námět k zamyšlení nad úlohou rehabilitace v paliativní péči. Pokud nabudete přesvědčení, že některé prvky z rehabilitace mohou být pro vaše pacienty prospěšné, neváhejte se obrátit na rehabilitační profesionály, které máte ve své blízkosti a spolu s nimi hledejte pomoc pro pacienty, o které pečujete. Paliativní medicína je obor týmový a interdisciplinární. Netřeba vymýšlet, co je vymyšlené, ale je dobré přizvat odborníky, kteří mají k dané problematice co říci.
Literatura:
1. Sláma O., Kabelka L., Vorlíček J. et al. – Paliativní medicina pro praxi , Praha: Galén, 2007
2. www: vho.int – volný překlad definice WHO
3. Doyle D., Hanks G., Cherny N., at al. - Oxford textbook of palliative medicine, Oxford: Oxford University Press, 2005
4. Kolář P.,at al. – Rehabilitace v klinické praxi, Praha: Galén 2012
5. www: Nursing Times .net: Repositioning older people every three hours reduces pressure ulcers. June 2011